Sahib

Hvězda dolů (spíš dvě!) za katastrofální obálku, další za chyby ve slovenském vydání – ani jedno bohužel neumím odpouštět, neboť obojí mi příliš kazí dojem z knihy. Z knihy, která už tak obtížně zápasila o mou pozornost. Rozumím snaze popsat jedovatě sarkastickým jazykem (ne)smyslnost procesu, kterým EU realizovala pomoc v poválečné obnově Bosny a Hercegoviny. Oceňuji umné a často vtipné vpletení bosenských reálií a historických vsuvek do „příběhu“. Bohužel tyto momenty vyvažuje stejné množství křečovitých pokusů o totéž. Ale zásadním minusem je pro mě nepochopitelná forma knihy postavená na mailech žárlivému milenci hlavního protagonisty. Neustálé vyvracení podezření z nevěry bylo neskutečně otravné, navíc završené trapným finále: „OK, klidně se necháme opíchat, hlavně když už vypadnete.“ „Naša tunajšia misia nie je zameraná na pomoc obetiam vojny v Bosne, jej cieľom je návrat utečencov z Európskej únie, ktorí už pridlho žijú z našich sociálnych dávok. Prednosť pri zamestnávaní majú preto takzvaní navrátilci. Skutočnosť je taká, že sú schopnejší. Naučili sa jazyk, nemajú tiky, nestrhávajú sa, keď dakde praskne detský balón, a k tomu dokázali, že sú inteligentnejší, keď zavčasu zutekali ďaleko od vojny. Majú vypestované pracovné návyky, sú disciplinovaní, namiesto bomb a pušiek ovládajú počítače.“