Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku

Staroseverské ságy, přestože byly zaznamenány dlouho po svém vzniku, přinášejí pohled do života tehdejších lidí, čemu věřili, co pro ně bylo důležité a jak se bavili. Baví mě jejich přímý styl vyprávění, kdy jsou všechny popisy osekané až na kost a i jejich hrdinové nepotřebují spoustu řečí a rozmýšlení, aby něco podnikli. Prostě vezmou loď, ozbrojené muže a plují vstříc nebezpečí a slávě. Ságy v sobě kombinují hrdinské příběhy s občasnými pohádkovými motivy, z nichž některé jsou důvěrně známé i nám, takže se časová propast mezi námi a tehdejšími obyvateli severských zemí nezdá až tak hluboká. Jsou dvě věci, které bych knize vytknul: Mohlo by být více poznámek, ale chápu, že je to daň za to, aby si kniha našla co nejvíce čtenářů. No pak ty ilustrace, ty nedokážu pochopit vůbec. Než tohle, bylo by lepší nechat knihu bez nich.

Asi je to tím, že ságu o Volsunzích jsem už četl v Tolkienově podání, i v obou Eddách, ale tato kniha mě zkrátka nedokázala příliš zaujmout. Je pravda, že prozaické podání ságy bylo něčím novým a vyskytly se v ní drobnosti a detaily navíc, které v poetických verzích obsaženy nebyly, nebo byly trochu jinak, ale nějak super převratné to nebylo. Další ságy (o Ragnarovi, Bósim, atd.) mi pak připadaly bez náboje, nevýrazné, a jako by se pořád omýlal jeden a ten samý princip. Vyprávění občas obsahovalo nějaký zajímavější prvek, ale spíše jen okrajově. U ságy o Volsunzích (když jsem ji četl poprvé) jsem byl v neustálém napětí, co dalšího se přihodí a příběh jsem hltal, u těchto dalších ság nikoliv.