Sabriel

Garth Nix je živoucí pokladnice nápadů a jeho svět Starého království určitě zaujme každého zmlsanějšího čtenáře, který si zakládá víc na atmosféře, než na jazykové vytříbenosti. Vzhledem k tomu, že jde o román pro mládež, nelze se vyhnout občasnému patosu či zbytečnému kýči, ovšem odolat vyprávění po okraj naplněného fantazií, napětím a lehkým mrazením v zádech, je opravdu těžké. Imaginace autora jako by neznala mezí a už jen samotná funkce abhorsenů, kteří se starají o to, aby mrtví zůstali skutečně mrtvými, dává na srozuměnou, že tohle nebude jen tak obyčejné čtení pro kluky a holky ze Stodůlek a přilehlých vsí. Co je však spisovatelovým věčným problémem, je krátkost a nekomplikovanost zápletky - Sabriel je totiž jedna z mála knih, která by si určitě zasloužila ještě nějakých dvě stě stran textu navíc. Ač je tu spousta propracovaných detailů, na finálním celku to vlastně ani moc znát není. Třeba to ale pokračování změní, protože prostor pro další velká dobrodružství tu rozhodně je.

Budete-li mít někdy na výběr mezi spolknutím chuchvalce vlasů a čtením této knihy, raději se s rozhodnutím neukvapujte. Sabriel totiž není moc zdařilé dílko: tuctový příběh bez jakéhokoliv výraznějšího zvratu a bez čehokoliv, co by polochcíplý žánr dětské fantasy osvěžilo. Svět, ve kterém se příběh odehrává, mi přišel naprosto mrtvý: laciná potěmkinovská kulisa bez vnitřní logiky či sevřenosti. Přiznávám, že se objevuje několik zajímavých nápadů (zvonky jako nástroj nekromantické magie), ty však zůstávají hanebně nevyužity. Mnohá místa si zasloužila nechat uležet a pořádně rozpracovat. Hlavní dojem, který ze Sebriel mám, je totiž rozplizlost. Máslo rozetřené na příliš velký krajíc. Kniha musí sršet nápady, aby se mi líbila; ne, že jsou mi předhazovány tu a tam mezi desítkami stran vaty. Dvě hvězdičky dávám hlavně proto, že jsem se v několika okamžicích úžasně bavil: dokonce jsem vyprskl smíchy, což není samozřejmostí ani u humoristických kusů. Pochopitelně si nemyslím, že parodické kvality byly autorovým záměrem, leč přičtěme mu to ke cti. Myslím, že nikomu nezkazím zážitek, když prozradím, že se setkáme s klasickým hrdinským proslovem "nemusíte jít se mnou do toho hrozného nebezpečí", se záchranou umírajícího pomocí polibku a samozřejmě s nepostradatelnou scénou, kdy se hlavní padouch "směje oplzlým řehotem" (sic!), a hrdinové tak dostanou čas zmařit jeho plány. Několik perel na ukázku: "Hodil jsem po něm meč. Letěl přímo a neochvějně a zasáhl ho přímo nad srdcem. Rogir zařval, ozvěna se šířila na všechny strany a tu se ke mně otočil!" "...se zbytečnou prudkostí se přetočil na záda, přičemž si natrhl břišní svalstvo." Další slova jsou zbytečná.