S rodinou na trailu

Pořekadlo „Když každý dělá totéž, není to totéž! “ platí. Tady to moc nefungovalo. Trochu moc popisné a spousta opakujících se vět. Docela jsem se při čtení natrápila. Asi od půlky přechodu Pyrenejí jsem začala hodně přeskakovat, bylo to zdlouhavé a nudné. Přechod Korsiky mě bavil daleko víc. Obzvlášť lišky dokázaly pobavit. Moc doporučuji lidem, kteří se na něco podobného chystají. V knize získají spoustu užitečných rad a nápadů na vychytávky. Tato rodina je velkou inspirací a moc je obdivuji.

Říká se, že kromě laskavosti k blízkým a sobě samému je nejlepší prevence a vlastně i terapie syndromu vyhoření dálková chůze. Třeba na Svatojakubskou cestu se ročně vydávají statisíce poutníků. V roce 2022 padl návštěvnostní rekord a hned v následujícím roce znovu, poutníků bylo 446 035. Šest ze sedmatřiceti knih, vydaných u nás o pouti do Santiaga, vyšlo v roce 2023. Dálkové treky a přechody bez vazby na církevní poutní místa jsou ještě náročnější a také se o nich píší knihy a prakticky každá z nich má terapeutický přesah. Na dlouhém treku totiž máte spoustu času na přemýšlení, ale po pár stech kilometrech v nohách se domácí problémy stanou vzdálenými, a tak trochu absurdními. Víc přemýšlíte o tom, jak si zajistit jídlo, teplo a sucho. Ne každý je ale nastavením dobrodružně laděný dálkový chodec připravený nést si jako šnek svou ulitu domeček pro spaní pod širákem na zádech a pohybovat se jen pomalým tempem po vlastních nohou. Kde ale chybí praxe, je stále možnost poučit se z teorie a jak už jsem napsal, knih na toto téma vychází každoročně víc než dost. O cestě přes Pyreneje a o druhé napříč Korsikou nepíše nikdo menší než sociální bublině lékárníků velmi dobře známý Jarda Maršík. Známe se dlouho, takže vím, že si syndrom vyhoření léčit nepotřebuje. Buď se mu obloukem vyhýbá, nebo má víc paliva k hoření než my, ostatní smrtelníci. A možná ho má právě proto, že laskavost k sobě a sdílení s blízkými používá už dávno jako prevenci. V cestopisech dochází k poučení a proměně hlavního hrdiny až na konci. Dobří autoři už od Homérových časů vědí, že nejlepší je začínat takzvaně in medias res, uprostřed věci. I Jarda to ví, a to důležité nabízí svým čtenářům hned na začátku. Píše sice o pěším putování, ale lehce upravené se dá použít na jakoukoliv oblast života: „Budu chtít jen jedno! Abychom se každý den posunuli dál o takový kus, který zachová naději, že to nakonec zvládneme.“ V úvodu jsem napsal, že nejlepší prevencí pro zachování duševního zdraví je být laskavý k sobě samému a sdílet pocity se svými blízkými. I to Jarda ví už dávno a péči o sebe má navíc moudře spojenou i s péčí o své blízké. Jeho recept, jak na to, se dá využít univerzálně: I kdybychom šli sebepomaleji, nebudu to nijak komentovat, ani nebudu nikoho popohánět. I kdybychom dělali přestávky každou chvilku, nebudu to nijak komentovat ani se jim nebudu bránit. I kdyby byly přestávky sebedelší, nebudu to nijak komentovat a o jejich konci vždy rozhodne Bára. Když budou holky smutné, budu je rozveselovat. Když budou veselé, nebudu jim v tom bránit. Když se bude Bára vztekat, zachovám klid a pokusím se udělat to, co její vztek zmírní, nebo alespoň nezhorší. Když budou holky naříkat, budu je utěšovat. Když se na mně bude Bára zlobit, vždycky uznám, že má pravdu a omluvím se. Když bude říkat věci, které nedávají smysl, nebudu ho hledat. Budu se o ně pořád starat. Jakmile se mi uvolní místo v batohu, hned ulevím těm holčičím. Budu stavět a bourat stan, rovnat věci, stlát, vařit, mýt nádobí, chodit pro vodu a filtrovat ji, balit batohy, zařizovat kempy, hledat místa na spaní, chodit spát poslední a první vstávat. Každý večer, když to půjde, masírovat všechna dívčí lýtka. Měnit plány, když to bude nutné. Jako návod na harmonický rodinný život to stačí a takového Jardu by chtěla mít doma každá (druhá) lékárnice. Jenže ho má lékárnice Bára a vy ostatní si o té „rodinné idylce“ na tisíci kilometrech můžete přečíst. Je to ale inspirativní čtení i pro pány, některé z výše uvedených zásad Jarda doporučuje jako fungující návod k zachování manželské harmonie. Až dočtete, třeba se stejně jako mnozí před vámi zkusíte zařadit mezi ty, kterým učarovalo chození po horách s batohem na víc dnů. Nemusí to být ani terapie. Třeba to budete mít jako Maršíci. I když se individuální život „mimo delší pochod nějak rozbíhá do mnoha směrů, ve společném putování nehledáme řešení hlubokých problémů. Jen nás chození baví. Můžeme být spolu, hýbeme se a jsme v krásné přírodě. To úplně stačí.“ Stanislav Havlíček Vyšlo v Časopise českých lékárníků 5/2024