S každou padající hvězdou

Je těžko uvěřitelné, že něco tak otřesného, jako je stále přežívající režim KLDR, dokáže existovat ještě v 21. století. Zotročení lidé krmeni od malička stupidní propagandou, odříznuti od zbytku civilizovaného světa, umírající doslova na ulici hladem. A hlavně děti, ti tzv. "králové a královny Čosonu", které nemají žádnou budoucnost ani šanci na lepší život... Skutečný příběh dvanáctiletého Sungdžua je ve své pragmatičnosti za srdce beroucí. Když si představím, že i daleko mladší děti tam žijí na ulici a kolik jich nepřežije jen proto, že nemají co jíst, je mi špatně. Do toho alkohol i jiné drogy a všudypřítomné násilí. Co s nimi takový život udělá, pokud přežijí? I autor knihy měl velké potíže změnit svůj pohled na svět a uvěřit. To utrpení je pro nás nepochopitelné a člověk se cítí úplně bezmocně. "...Naše rodiny, naše minulost, jako by nikdy ani neexistovala. Nejsme teď o moc víc než zvířata...Vláda nás děti jednou nazvala králi a královnami národa...ale všichni nás opustili. Sebrali nám všechno, všechno kromě naděje. Tys mě, Mjongčule, naučil, že naděje se můžeme sami vzdát, ale nikdo nám ji nemůže vzít. A takys mě naučil, že právě naděje je to, co z nás dělá lidi. Naděje a láska... Doporučuji.

Tahle četba mě přiváděla k zoufalství ze dvou důvodů. Určitě to není nekvalita, četba je plynulá, přehledná, jednoduchá, poučná. Smutek na mě padal jednak z tragických osudů autorovy rodiny v sevření fanatického režimu, hlavně ale z cesty, kterou, zdá se, aktuálně kráčí naše západní společnost - cesty k bájné absolutní spravedlnosti, tedy v praxi do totality. Krásnými myšlenkami to vždy začíná (příklad Severní Koreje je typický, i my máme své zkušenosti), zoufalou chudobou a umlčením většiny obyvatel to končí, často navíc likvidací nepohodlných. A přežívající zoufalci jen zpoza ostnatého drátu závistivě a se strachem pokukují po společnostech, které svým občanům tolik nelžou a které své bohatství nepromrhaly v utopistických experimentech, pokud se k nim vůbec nějaké relevantní informace dostanou. Těch příkladů by mohli Evropané i Američané vidět ve dvacátém století desítky, jenomže tahle naše sebestředná civilizace, kde skoro polovina mladých si dnes myslí, že Země přece musí být placatá*, protože jim to říkají jejich hudební a basketbalové hvězdy a ty to přeci musí vědět nejlépe, když vydělávají milióny, si snad ani jiný osud nezaslouží. Musím si teď přečíst něco pozitivního, abych tady přestal strašit. 95 % (aktuálně 65 hodnocení s průměrem 90 %). ... „Chodím teď do práce jenom dva dny v týdnu, jenom na povinnou sebekritiku a na stranické schůze,“ řekl otec znenáhla, zrovna když jsem chtěl říct, že je pozdě a že půjdu spát. Zastavil jsem se jako ochromený a pomalu se k němu otočil. Otec upřeně hleděl do ohně. Musel vědět, že se na něj dívám, protože hned pokračoval. „Stejně tady nedostáváme žádné příděly. Chodit do práce denně by bylo jen mrhání časem.“... P.S. * https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/stale-vice-lidi-veri-ze-zeme-je-placata-40308174