Autorka na začátku zdůrazňuje, že není spisovatelka. Mně osobně to vůbec nevadilo, napsané to bylo krásně a na kvalitním papíře, kde vynikly i ty úžasné fotky. Přišlo mi to ale trochu jako pohádka, neuvěřitelná pohádka. Asi jsem to chvíli i jako pohádku četla. Jestli to bylo tím, že se autorka pořád usmívala - nevím. Chvílema mi něco chybělo, asi takové ty trapně praktické informace, kolik měla s sebou peněz , kde si koupila jídlo a jestli bylo kde, apod. Ke konci jsem si uvědomila, že to vlastně píšou všichni ostatní, tak proč si to s ní jen neužít. Ale, jak je to, jak chce. Hrozně jsem jí fandila, sama na tak daleké cestě. Klobouk dolů. Ta situace ve Francii v Dijonu s lidmi tmavé pleti - uff - to muselo být fakt dost nepříjemné. Takže - knihu jsem přečetla jedním dechem - krásná. A konec? Posledních pár dní do Santiaga jsem už slzela s ní. Úplný konec jsem četla na tajňačku v práci a ty uslzený oči schovávala do počítače :)

Moc pekna kniha o silenstvi zvanem kolobeh, o zivotni sile a boji a emocich a vunlbec o zivote jako takovem. Moje letosni prvni vyjizdka na kolobce nedopadla uplne dle mych predstav a uz jsem myslel, ze se na hezdeni vykaslu, ale diky teto knize mi autorka Martina vlila novou chut se zase projet, letos uz to nebude, ale pristi rok urcite opet naskocim na to moje morce a vyrazim vstric zazitkum.