Ryzáček

Ach. Steinbeck mě vždycky přitáhne a pevně drží: těsným spojením krásného a tragického, laskavostí, lidskostí, vírou v dobro. Anotace k vydání z roku 2006 je zavádějící a spojila dohromady dva různé příběhy ze čtyř. Hlavní postavou ve všech (Dárek, Veliké hory, Slib a Vůdce lidu) je chlapec Jody, prožívající s rodiči na farmě dny dobré i ty horší. Existence obou je daná samou podstatou života, těžkou prací a mezilidskými vztahy. Jody se pozorováním a vlastní zkušeností učí chápat lásku k živým tvorům, nemoci a smrt zvířat i lidí, stáří. Je to proces naprosto přirozený, občas krutý – zdánlivě, protože odpovídá řádu přírody či způsobu obživy. Z jednání lidí si zase odnáší ponětí o tom, že i dospělí dělají chyby, nejsou všemocní a i oni se stále učí, třeba toleranci ke stáří. Překlad je výborný, ale zastarává; kdyby byla knížka opravdu určená dětem (a přes určitou drsnost by mohla), zasloužila by si kvůli větší srozumitelnosti nový háv.

Hluboké a opravdové, člověčí a hlavně úplně jiné, než jsem čekala. Čekala jsem ucelený příběh, ale dostala jsem čtyři na sebe nenavazující příběhy, které jako celek jaksi nedávaly smysl... Zůstalo ve mě spoustu nezodpovězených otázek a nedokončený příběh. A ačkoli ve třetí povídce vlastně vůbec nešlo o hříbě, ale o slib, stejně bych ráda věděla, co se s hříbětem stalo. Přežilo? Dokázal ho Jody zachránit? Příběh o životě, smrti, dospívání, stárnutí, potřebnosti, touze, bolesti i strachu. O volbách, nesmiřitelnosti osudu, ztrátách a vyrovnávání se s nimi. O malých chlapcích, farmaření, zodpovědnosti, laskavosti, ponících, zmrzačených psech, supech, klisnách a nenarozených hříbatech. O horách, stárnoucích mužích, vzpomínkách, tvrdé dřině na kalifornských rančích, přísných otcích, uštvaných matkách a snech, které se někdy plní a někdy zase ne. Drsné, kruté, bolavé, bez příkras. Ale zároveň i podmanivé a čisté - jako dětská duše. Někdy... Prostě Steinbeck...