Rýn se vlévá do Tibery

Když se na prvním nicejském koncilu řešily zásadní teologické christologické spory, aby se dospělo k jednotnému vyznání, čemu že to vlastně křesťané "přesně" věří a "mají věřit", došlo podle některých legend o Mikuláši z Myry dokonce i na pohlavek uštědřený Ariovi, vyznavači názoru, který se nakonec navzdory přechodným úspěchům oficiálně přece jen neprosadil a stal se "nepravověrným" s mnoha z toho plynoucími důsledky, teologickými i praktickými. Vzhledem k tomu, že zatím poslední koncil římskokatolické církve byl svolán bez explicitně vyjádřené potřeby vyhlásit nebo "vyjasnit" sporné dogmatické otázky, ale pouze přizpůsobit současnému stavu "světa" pastorační přístup, mohlo by se zdát, že jeho průběh i jeho důsledky budou snad až nudné. Opak je pravdou. Zasvěcený pohled Ralpha M. Wiltgena na organizační mechanismy umožňující vůbec to, aby přes 2500 účastníků koncilu mohlo jednat a k něčemu dospět, by byl zajímavý už sám o sobě. Kniha však kromě toho nabízí také možnost sledovat názorovou různost účastníků, jejich spojování se do zájmových uskupení, strategické postupy a volbu prostředků i taktiky při prosazování jejich představ o budoucnosti své církve. Umožňuje tak lépe chápat příčiny výsledného ne zcela konzistentního znění dokumentů koncilu, které proto následně dalo vzniknout více navzájem velmi odlišným interpretacím. Knihu je možné doporučit nejen těm, kteří s odstupem času pozitivně nebo negativně s osobním zaujetím hodnotí vnitřní vývoj římskokatolické církve, ale i těm, kteří se o náboženství zajímají spíše "jen" jako o jev, který se navzdory různým předpokladům ve společnosti stále významně projevuje. A za sebe mohu říci, že kniha je čtivá a mimo jiného svým způsobem také velmi zábavná (čímž nechci bagatelizovat prožitky těch, kteří se cítí být do života římskokatolické církve bytostně vnořeni).

Když se na prvním nicejském koncilu řešily zásadní teologické christologické spory, aby se dospělo k jednotnému vyznání, čemu že to vlastně křesťané "přesně" věří a "mají věřit", došlo podle některých legend o Mikuláši z Myry dokonce i na pohlavek uštědřený Ariovi, vyznavači názoru, který se nakonec navzdory přechodným úspěchům oficiálně přece jen neprosadil a stal se "nepravověrným" s mnoha z toho plynoucími důsledky, teologickými i praktickými. Vzhledem k tomu, že zatím poslední koncil římskokatolické církve byl svolán bez explicitně vyjádřené potřeby vyhlásit nebo "vyjasnit" sporné dogmatické otázky, ale pouze přizpůsobit současnému stavu "světa" pastorační přístup, mohlo by se zdát, že jeho průběh i jeho důsledky budou snad až nudné. Opak je pravdou. Zasvěcený pohled Ralpha M. Wiltgena na organizační mechanismy umožňující vůbec to, aby přes 2500 účastníků koncilu mohlo jednat a k něčemu dospět, by byl zajímavý už sám o sobě. Kniha však kromě toho nabízí také možnost sledovat názorovou různost účastníků, jejich spojování se do zájmových uskupení, strategické postupy a volbu prostředků i taktiky při prosazování jejich představ o budoucnosti své církve. Umožňuje tak lépe chápat příčiny výsledného ne zcela konzistentního znění dokumentů koncilu, které dalo vzniknout navzájem velmi odlišným interpretacím. Knihu je možné doporučit nejen těm, kteří s odstupem času pozitivně nebo negativně hodnotí následný vývoj římskokatolické církve, ale i těm, kteří se o náboženství zajímají spíše "jen" jako o jev, který se navzdory různým předpokladům ve společnosti stále docela významně projevuje. A za sebe mohu říci, že kniha je čtivá a mimo jiného svým způsobem také velmi zábavná (čímž nechci bagatelizovat prožitky těch, kteří se cítí být do života římskokatolické církve bytostně vnořeni).