Rybáři

Miluji vodu ve všech jejích podobách. I knihy, v nichž se o různých podobách vody píše. A tohle mě vážně dostalo! Některé knihy nečtu před spaním, abych pak neměla příliš divoké sny (třeba taková Zákeřná Ebola, dočtená nedávno – ne, ani ve snu bych si nepřála to zažít). U této knihy bych si naopak přála, aby se mi zdálo o něčem z toho, co jsem si přečetla, byť ani tam nebyla nouze o dramatické chvilky. Širý oceán plný záhadným mořských tvorů, den na moři, noc na moři, vlny zmítají bárkou sem a tam... A pak všechny ty ryby, krásné, chytré, ba doslova mazané... marlíni, zlaci nachoví (jeden je na obálce knihy, jen nevím, proč se jmenuje nachový, když ve zbarvení převažuje zelená... prý ale dovede zbarvení měnit), měsíčníci, tkaničnice, pelamidy, Lagocephalus... některé mají nad rybáři navrch a není vůbec snadné je ulovit, případně před nimi ubránit svůj úlovek. Autor líčí tolik neúspěchů, že jsem se, hlavně v prvních kapitolách, divila, jak se s Vlnotajem, kapitánem lodi, mohli rybolovem vůbec uživit... Jde o vyprávění z první ruky, jelikož autor se ve svých 35 letech rozhodl pro rybářské řemeslo, jemuž se nakonec věnoval 5 let (co ho vedlo k tomu, že po pěti letech pověsil rybařinu na hřebík, bohužel v knize zmíněno není – možná značná dávka nebezpečí, možná, že jeho kapitán Vlnotaj odešel do penze, možná se přihodilo něco zlého, anebo naopak dobrého...). Zaujalo mě hlavně to, jak člověk, který byl nucen obrnit se tvrdou slupkou – jinak by život na moři nemohl zvládnout – byl schopen citlivě vnímat oceán a život v něm. Co víc, i ostatní drsní chlapíci, kteří na moři strávili celý život, se tak projevovali. Nemusí nám to tak na první pohled připadat, vždyť na některé ryby se vydávají s harpunou. Jenže je to jejich živobytí. Jde o malé bárky, kde se rybáři pořádně nadřou (a někdy bez úspěchu) i riskují život, aby se uživili. Na rozdíl od posádek velkých lodí s různými technickými vymoženostmi. Cit pro oceán a jeho tajemství je vidět třeba na Vlnotajovi, kteří dokáže odhadnout, co rybář-začátečník na jeho lodi pociťuje při některých ze svých prvních lovů ryb... asi před lety cítil něco podobného, vedle respektu k rybám ho zřejmě občas přemohla i lítost... Kniha je prezentována jako soubor povídek, ale já bych to spíš nazvala souborem autorových vzpomínek na jeho život rybáře a námořníka. Byť některé z příběhů lze číst i samostatně, zjistila jsem, že je mnohem lepší knihu "zhltnout" od na jeden zátah, protože jen tak budete vnímat všechny ty barvy, vůně a vítr ve vlasech... Vyprávění obsahuje v první řadě lyrické líčení prostředí oceánu, života na lodi, úvahy rybářů. Dramatické chvíle nejsou hlavní náplní knihy a vlastně jsou líčeny jako běžná součást života na moři. Kdo vyhledává akci od začátku až do konce a neobyčejný děj, asi bude zklamán. Já jsem naopak nadšena. S autorem, Vlnotajem i dalšími rybáři jsem se loučila jen velmi nerada.

Liao Hongji je úplně obyčejný člověk, který se prostě jednoho dne rozhodl, že udělá to, od čeho ho všichni odrazovali, a vydá se na moře. Psal na něm básně, pro sebe, aby "to něco" zachytil, a později se rozhodl, že tuhle nepřenositelnou zkušenost chce s lidmi ze souše sdílet alespoň přeneseně. Tak vznikla tahle kniha, jako vůbec první, a na ni navázalo asi 28 dalších. Liao je vypravěč moře, zástupce oceánské literatury na Tchaj-wanu a já jsem jeho povídky přečetla jedním dechem a vzpomínala při tom na rozbouřené moře u mysu Qingshui nebo strmé útesy na východním pobřeží. Čest rybářům.