Růže ve sněhu

Za mě skvělý nápad napsat životopis Kateřiny Lutherové, manželky Martina Luthera. On opustil katolické kněžství, ona katolický klášter. Ocitají se ve "zcela novém" světě a dívat se na tyto události skrze jejich soukromí je velice zajímavé. Bohužel kniha není literárně příliš dobře napsaná (ale ještě se to dá) a bohužel je autorka na můj vkus až příliš zaujatá proti katolíkům. Neboli před tím, než Luther přibil své teze na dveře kostela ve Wittenbergu, bylo vše "černé", potom naopak vše "bílé". To v mých očích knihu opět trochu srazilo. Shodou okolností jsem knihu četla ve stejném roce jako Zweigovo Svědomí proti násilí o Kalvínovi. Literárně a požitkem z četby nelze tyto dvě knihy srovnávat, ale je zajímavé srovnat si soukromý život Kalvína a Luthera. „Milost a pokoj od Boha, Otce našeho milého Pána Ježíše Krista! Milá sestro, věřím s potěšením, že spolu se mnou i s mými dětmi nesete upřímnou účast. Neboť kdo by nehodlal ve vší poctivosti litovat odchodu toho drahého muže, jímž můj milý pán bez pochyb byl? A posloužil nejen svému městu či jedné zemi, nýbrž celému světu! A právě proto jsem tolik smutná, že žal svého srdce nedokážu žádnému člověku vypovědět, a ani nevím, jak mi vlastně je. Nemohu ani jíst ani pít, a navíc ani spát. I kdybych vlastnila knížectví či císařství a o to vše přišla, netrápilo by mě to tak, jako nyní to, kdy náš Pán Bůh mně, a nejen mně, nýbrž celému světu odňal tohoto milého a vzácného muže. Když na to pomyslím, pro žal a pláč Bůh to ví! - nemohu ani mluvit ani psát, jak Vy, milá sestro, sama můžete usoudit. Wittenberg, pátek po třetí neděli postní 1546 Kateřina, vdova po panu doktorovi Martinu Lutherovi“

Německá gymnaziální profesorka Ursula Koch píše životopisy velkých žen reformovaných křesťanských církví. V knize Růže ve sněhu se zaměřila na manželku Martina Luthera, Kateřinu. Přišlo mi to jako velice zajímavý nápad, a proto jsem se na knihu těšila. Co se týče pestrosti života Kateřiny Lutherové (a jejího manžela Martina Luthera), kniha mě určitě nezklamala. Život po boku slavného reformátora byl zajímavý, ale měl i mnohá úskalí: „O mě se nemusíš starat,“ brumlá Luther. „A když mě Bůh k sobě povolá, rád Ho budu následovat. Své dílo jsem přece vykonal. Písmo svaté vyšlo, všichni ho můžou číst. I když mu nerozumějí. Vykonal jsem, co bylo třeba!“ „A to mě chceš zanechat samotnou s dětmi?“ Luther se zaraženě zastavil. „Promiň, Katuško, máš pravdu. Když nás Bůh opět obdaroval dceruškou, musíme ji přece přijmout, opatrovat a vychovat“ „A postavit kamna, u kterých by se mohla ohřát.“ „A odkud mám na to brát? V létě chceš zahradu a v zimě místnost s kamny. Copak jsem kníže, hrabě či lupič – nebo dokonce biskup, který své poddané odírá do posledního groše? Jen peníze, stále jen peníze.“ Okny se nese vyzvánění zvonů z kostela Panny Marie. Je to ojedinělý zvuk ve ztichlém městě. „Ani kmotři nemohli přijít,“ rozčiluje se Luther. „Jen kdybyste ohřál vodu“ šeptá Katuška. „Mohli bychom si vybrat z kmotrovského daru od knížete a zřídit světničku, aby dítě dostalo svá vlastní kamna.“ „Nejenom to dítě, i otec a další děti,“ připomene Katuška. Luther se zastavil u okna a obrací se na ni: „Jsi statečná žena, myslím, že jsme se už dost postarali, abychom naplnili zemi. Tři smělí chlapci, dvě hodná děvčátka Myslím, Katuško, že od nynějška budeme spolu žít jinak.“ Zvony dozněly. Katuška spíná ruce, aby se modlila za děti. Potom usíná. Velice zajímavé bylo podívat se na počátky reformace prostřednictvím soukromí dvou osob, které byly přímo ve středu dění: Martina Luthera a jeho manželky Kateřiny, která až dosud stála v jeho stínu. Jejich láska, ale i činorodost a nadšení pro novou víru a církev je určitě hodné následování, i když se vše odehrávalo v jiné době a s jinými zvyklostmi: „Milost a pokoj od Boha, Otce našeho milého Pána Ježíše Krista! Milá sestro, věřím s potěšením, že spolu se mnou i s mými dětmi nesete upřímnou účast. Neboť kdo by nehodlal ve vší poctivosti litovat odchodu toho drahého muže, jímž můj milý pán bez pochyb byl? A posloužil nejen svému městu či jedné zemi, nýbrž celému světu! A právě proto jsem tolik smutná, že žal svého srdce nedokážu žádnému člověku vypovědět, a ani nevím, jak mi vlastně je. Nemohu ani jíst ani pít, a navíc ani spát. I kdybych vlastnila knížectví či císařství a o to vše přišla, netrápilo by mě to tak, jako nyní to, kdy náš Pán Bůh mně, a nejen mně, nýbrž celému světu odňal tohoto milého a vzácného muže. Když na to pomyslím, pro žal a pláč – Bůh to ví! - nemohu ani mluvit ani psát, jak Vy, milá sestro, sama můžete usoudit. Wittenberg, pátek po třetí neděli postní 1546 Kateřina, vdova po panu doktorovi Martinu Lutherovi“ Kniha je docela čtivá, i když už jsem četla i mnoho lepších životopisů. Dost mi vadilo, jak jednoznačně negativně autorka líčí dobu, kdy byli Kateřina Lutherová a Martin Luther součástí katolické církve. Touto „předpojatostí“ u mě autorka dost ztratila.