Rty na sněhu

Vladimíra Binara jsem poznal před lety coby vysokoškolského pedagoga, a přestože si myslím, že to byl (přinejmenším tehdy) mizerný učitel a vpravdě nesnesitelný, zapšklý a rtuťovitý člověk, kupodivu se mi daří oddělovat tohoto reálného Binara od Binara-slovesného tvůrce a musím říct, že jeho poezii mám rád. (Skoro jako by to byly dvě zcela odlišné osoby: Na druhou stranu je jasné, že ty básně, které jsem četl, pocházely vesměs ze 60. a 70. let, kdy skutečně mohl působit a jednat o dost jinak než řekněme v roce 2008.) Jeho Hlava žáru byla okouzlující, podmanivý ohňostroj a četl jsem ji několikrát. I proto jsem se k jeho tvorbě po letech rád vrátil a musím říct, že Rty za sněhu – jakkoli už na mě nepůsobí tak sugestivně jako Hlava žárů – rozhodně stojí za přečtení. Zvláště oddíly 1969, 1970 a Rty na sněhu jsou plné uhrančivých básní plných silné a výrazné, zrcadlivě se vracející a repetující metaforiky a dají se pěkně číst opakovaně, nahlas, s požitkem. Jde o svébytně zúročenou a přetavenou poezii nejlepších tradic české (a skrze ni i francouzské) meziválečné avantgardy i temnějších tónů linie halasovsko-holanovské (to hlavně v reflexích, dodejme že toliko náznakovitých, společensko-politické atmosféry po sovětské invazi do Československa), méně pak tradic jiných (Deml, Reynek apod.). Současnost ta nás vrhá do nicoty Čas elegický Čas tristií Kdy ptáci u černých skalisek kvílí A dělá z nás zbabělce Tam vcházíš Tam musíš vytesat sám sebe Svět sesutý přes sněžný práh zimy Zářivý oblak tone ve zvířeti Zde je tvá krajina Skutečnost která tě mistruje Záblesky sekery Pták praskající v okenním skle Nahá dívka odplouvající prázdným rámem dveří Ledové květy jak klavír na ocúnové louce Slza na řase víčka Ale pak jsou tam už jen předměstí bez předměstí Města teď už bez měst Krajina bez krajiny! Jen putující stíny vrhané lidskými hlasy Syčí prostor luny Krá krá krákorají vrány nad zmrzlou zemí A přes půlnoc Leží vlaky jak osvětlené řeky Naopak poněkud zklamán (asi proto, že jsem se na ni nejvíc těšil) jsem byl ze závěrečné skladby Rekviem, sestávající z krátké básně Vřídlo a jakési malé poemy Elegie z města M & B (odkazující snad k Mariánským Lázním, což by naznačovalo i goethovské motto a jeden z umělecky deformovaných snímků z vynikajícího výtvarného doprovodu Antonína Kapraně). Tam si myslím, že se básník pokusil o žánr, na který literárně a možná ani empiricky (ve vícerých aspektech toho slova) v danou chvíli nestačil. Působí to celé chtěně a slátaně, je v tom příliš malá vnitřní ucelenost a pražádná sugestivita. Ale je dobře, že to vyšlo, minimálně jako pozoruhodná snaha a doklad autorského a dobového literárního vývoje. Jen škoda, že redakce (svěřená autorově dceři Moe Binarové) dost možná neproběhla zcela pečlivě. Jak jinak si totiž vysvětlit podivný závěr básně Sen na s. 31, který zní „Břeh. Panna. Z aána ---“ (podle mě je skoro jisté, že tam mělo být „z rána“, autor ani jinde nedeformuje takto slova a na klávesnici jsou obě písmena blízko sebe). Anebo velmi pravděpodobnou chybu ve skvělé básni Židle na s. 35 „V příboji se bíle židle propadají“ (kde patrně mělo být „bílé“, stejně jako v první sloce téže básně). Škoda, zvlášť v takto útlounkém svazku. Závěrem uvádím ještě jednu velice slušnou Binarovu báseň: Česká cesta Patníky, hřbet měsíce. Hrbí se před očima. Domky olíčené. Sněžný prach. Hoří mléko Betléma. Příkopy, meze. Zrcadlo ostružin. Zsiná. Jak lampa pahorek kmitá. Pekařský vůz. Na dně jezera. Ten autobus pořádá magii! Hle, náměstíčko, horká káva. Ach, cite! Jitřní hodina! Kde její víčka jsou… Na zemi objevil se stín. Plyne v té mléčné vodě říčky Léthé. Černá hvězda. A padá oknem domu o kus dál.