Rozum a cit a mořské příšery

Krvák na motivy známé romantické klasiky? To zní sakra dobře. Vždyť trocha zvráceného humoru ještě nikdy nikomu neuškodila. A taky že mě prvních padesát stran opravdu bavilo. Jenže pak jsem se začal nudit. Děj čím dál tím víc ustupoval dobovým vztahům á la Jane Austenová, což ze začátku bylo i komické, ale při objemu tří set stran už neúnosné. Připouštím, že Ben H. Winters příběhem bruslí se ctí a román má své osobité kouzlo, ale v důsledku je to stále dokola to samé - pozměněné kulisy, afektované jednání a záměrné parodování. Je toho prostě moc a nemění se to. Uznávám ovšem, že kdyby šlo o nějakou naší národní klasiku, přistupoval bych ke knize zcela jinak. Vždyť třeba vlkodlačí Psohlavci by vůbec nemuseli být špatní. O zombie Babičce ani nemluvě.

Po téhle knize jsem sáhla, protože mám ráda Rozum a cit od J. Austenové. Netušila jsem do čeho se pouštím. Do původního krásného příběhu autor Winters vmísil jakousi parodickofantasy omáčku a není to špatný. Rozhodně jsem se u toho nasmála, jak absurdní věci jdou vymyslet. Kdybych ale neznala původní příběh asi by mě to nebavilo, to teď nemohu posoudit. Sestry Dashwoodovy zde jsou statečné a neohrožené v boji s mořskými příšerami. Možná by se to dalo nazvat i hororem?