Roztěkané

Na tuhle knihu jsem byla moc zvědavá a koupila si ji okamžitě, jak vyšla. A také jsem ji hned zhltla. Pak jsem ji v sobě musela nechat nějaký čas uležet. Hodně mi otevřela oči, dokonce jsem u ní místy i plakala. Vždycky jsem si myslela, že jsem tak trochu divná. Vlastně už od raného dětství. S některými běžnými věcmi jsem bojovala víc než ostatní. Neustále jsem poslouchala, že se asi málo snažím, tak jsem se snažila víc a ještě víc a nejvíc, co to šlo a stejně to většinou bylo málo. Na sebevědomí to nepřidá. Ale tak nějak se s tím časem člověk naučí žít a pracovat, něčemu se vyhýbá a soustředí se na to, co mu jde líp. S narozením dcery se ovšem opět můj svět obrátil vzhůru nohama. Dcera byla velmi náročné a neodložitelné miminko a poté i batole, které potřebovalo a vyžadovalo spoustu mé pozornosti. Neustále v akci, neustále v pohybu. U ničeho nevydržela. Jiné maminky si vzaly knihu, dítě si hrálo na písku a kam ho posadily, tak ho našly. Já musela být pořád ve střehu. Hrozně mě to vyčerpávalo, nic jsem nestíhala a nezvládala a dostávaly mě kamarádky a známé, které zvládly u dětí vystudovat další vysokou, chodit do práce nebo se s dětmi nudily a začaly vyšívat či plést košíky nebo vyráběly všelijaké výrobky. Já považovala za úspěch, když jsem si dala snídani před čtvrtou hodinou odpolední! Veškeré úsilí jsem vkládala do snahy udržet toho malého tvorečka naživu a jakžtakž spokojeného a zvládnout aspoň základní péči o domácnost, což byl někdy opravdu boj. Později jsme si k sobě našly cestu s jednou kamarádkou, jejíž dcerka má diagnostikováno ADHD a poruchu autistického spektra. Čím víc kamarádka tyto záležitosti studovala, aby dcerce více porozuměla a mohla jí pomoci, tím víc začala mít i podezření na ADHD u sebe. Občas mi posílala zajímavé články a videa, někdy srandovní vtipy nebo odkazy na skupinky na facebooku. Někdy mi přišlo zábavné, jak to na mě nebo na dceru sedí a začaly jsme si dělat srandu, že je dcera taky ádéhádě. Postupem času ale, jak se problémy prohlubovaly, jsem nabyla dojmu, že možná opravdu budeme tak trošku neurodivergentní. A po přečtení knihy Roztěkané už jsem o tom naprosto přesvědčená. Kniha se čte moc hezky, je v ní krásně vysvětleno, jak život s ADHD u žen může vypadat, s čím vším se musí potýkat a bojovat a jak i přes veškerou snahu se někdy nedaří bez medikace ten obyčejný život zvládat. Nechybí zde ani osobní zkušenosti některých (dříve či později) diagnostikovaných žen. Dokonce je do knihy zařazena i zkušenost jedné nediagnostikované ženy, která ale vykazuje tak jasné příznaky, že se ji autorky rozhodly neopomenout. Knihu doporučuji všem, kteří se o toto téma zajímají a také těm, kteří se občas cítí jako mimoni. Třeba zjistíte, že jste také ADHD mimoni. ;) A možná by si knihu měli přečíst úplně všichni!

Asi už dlouho jsem nečetla odbornou knihu, která je napsaná tak krásně čtivě, beletristicky. I naprostý lajk se zde dozví, vše kolem diagnózy ADHD. Uvítala bych více takových knih třeba o jiných onemocněních. Také patřím k té generaci, která vyrůstala s tím, že žádná taková diagnóza neexistuje, že jsou ty děti prostě jen zlobivé a nevychované a že za to mohou rodiče. Kniha pojednává vlastně jen o ženách s ADHD, které to mají objektivně těžší a to nejen kvůli této diagnóze, ale ženy prostě mají těžší všechno. Tak to je. Ženy s ADHD mají problém skloubit práci a rodinu, celkově hormonální změny v životě každé ženy bývají komplikované a s diagnózou ADHD ještě o to více. To muži neznají, těch se netýká menstruace, těhotenství, menopauza a starost o děti, tak jak ji znají jen matky. Společnost bohužel ale ani otcům nevychází vstříc, protože rodina si nemůže dovolit nechat na rodičovské dovolené otce, jelikož (jako většina mužů) vydělává víc než matka dítěte. Toto onemocnění je z velké části dědičné, proto matky s ADHD mají často i takové děti a to pak je náročné pro všechny. Moc se mi líbí, jak se ženy s touto diagnózou do všeho vrhají po hlavě, jsou velice kreativní a dokáží rozjet projekty, na které by třeba jiné ženy neměly odvahu. Je mi líto, že si spoustu věcí vyčítají, že chodí pozdě, nemají doma uklizeno a občas na něco zapomenou. Každé pomáhá něco jiného, někomu seznamu, někomu léky. Kniha je přehledně členěna, za každou kapitolou je ještě shrnutí a v každé kapitole jsou kratičké příběhy žen, které s ADHD žijí. Občas jsem se v nějakých situacích našla, případně v nich viděla své kolegy z práce. Jelikož ADHD pokrývá celé spektrum různých příznaků a navíc se u každého objevují jinak, je možné, že v populaci je mnohem více neurodivergentních osob než je obecný statistický předpoklad. Kniha je napsána opravdu krásným jazykem, je tam spousta věcí k zamyšlení, ale i spousta humoru a nadsázky. Nejvíc mě pobavilo zamyšlení Kláry nad možným výzkumem vztahu ADHD a neplánovaným těhotenstvím :-) asi o tom něco ví :-) "V populaci je 20 % neurodivergentních lidí....neměli bychom právě jinakost vnímat jako normu"?