Roztěkané

Na tuhle knihu jsem byla moc zvědavá a koupila si ji okamžitě, jak vyšla. A také jsem ji hned zhltla. Pak jsem ji v sobě musela nechat nějaký čas uležet. Hodně mi otevřela oči, dokonce jsem u ní místy i plakala. Vždycky jsem si myslela, že jsem tak trochu divná. Vlastně už od raného dětství. S některými běžnými věcmi jsem bojovala víc než ostatní. Neustále jsem poslouchala, že se asi málo snažím, tak jsem se snažila víc a ještě víc a nejvíc, co to šlo a stejně to většinou bylo málo. Na sebevědomí to nepřidá. Ale tak nějak se s tím časem člověk naučí žít a pracovat, něčemu se vyhýbá a soustředí se na to, co mu jde líp. S narozením dcery se ovšem opět můj svět obrátil vzhůru nohama. Dcera byla velmi náročné a neodložitelné miminko a poté i batole, které potřebovalo a vyžadovalo spoustu mé pozornosti. Neustále v akci, neustále v pohybu. U ničeho nevydržela. Jiné maminky si vzaly knihu, dítě si hrálo na písku a kam ho posadily, tak ho našly. Já musela být pořád ve střehu. Hrozně mě to vyčerpávalo, nic jsem nestíhala a nezvládala a dostávaly mě kamarádky a známé, které zvládly u dětí vystudovat další vysokou, chodit do práce nebo se s dětmi nudily a začaly vyšívat či plést košíky nebo vyráběly všelijaké výrobky. Já považovala za úspěch, když jsem si dala snídani před čtvrtou hodinou odpolední! Veškeré úsilí jsem vkládala do snahy udržet toho malého tvorečka naživu a jakžtakž spokojeného a zvládnout aspoň základní péči o domácnost, což byl někdy opravdu boj. Později jsme si k sobě našly cestu s jednou kamarádkou, jejíž dcerka má diagnostikováno ADHD a poruchu autistického spektra. Čím víc kamarádka tyto záležitosti studovala, aby dcerce více porozuměla a mohla jí pomoci, tím víc začala mít i podezření na ADHD u sebe. Občas mi posílala zajímavé články a videa, někdy srandovní vtipy nebo odkazy na skupinky na facebooku. Někdy mi přišlo zábavné, jak to na mě nebo na dceru sedí a začaly jsme si dělat srandu, že je dcera taky ádéhádě. Postupem času ale, jak se problémy prohlubovaly, jsem nabyla dojmu, že možná opravdu budeme tak trošku neurodivergentní. A po přečtení knihy Roztěkané už jsem o tom naprosto přesvědčená. Kniha se čte moc hezky, je v ní krásně vysvětleno, jak život s ADHD u žen může vypadat, s čím vším se musí potýkat a bojovat a jak i přes veškerou snahu se někdy nedaří bez medikace ten obyčejný život zvládat. Nechybí zde ani osobní zkušenosti některých (dříve či později) diagnostikovaných žen. Dokonce je do knihy zařazena i zkušenost jedné nediagnostikované ženy, která ale vykazuje tak jasné příznaky, že se ji autorky rozhodly neopomenout. Knihu doporučuji všem, kteří se o toto téma zajímají a také těm, kteří se občas cítí jako mimoni. Třeba zjistíte, že jste také ADHD mimoni. ;) A možná by si knihu měli přečíst úplně všichni!

ADHD jsem začala řešit kvůli dceři. Už když jsem si přečetla prvních pár knih, jsem si říkala, jestli se tohle náhodou netýká i mně, protože některé situace popisované v daných knihách dost seděly na to, co jsem zažívala a jaké jsem měla zkušenosti. A pak jsem si přečetla Roztěkané a poslední dílky skládačky zapadly na svoje místo… Kniha ukazuje, že ADHD u žen se většinou projevuje jinak než u mužů, a proto je velice často přehlíženo a neřešeno. A taky ukazuje, kam to, že se člověk nenaučí pracovat s tím, že funguje trochu (někdy tedy i dost) jinak než ostatní, může vést. A není to pěkné. U drtivé většiny lidí diagnóza vážně nefunguje jako omluva nebo výmluva pro to, proč některé věci nedělat nebo dělat jinak. Pomůže ale člověku naučit se pracovat s tím, jak funguje, a v některých ohledech mu ulehčit život. Každému chytrolínovi, který tvrdí, jak na ADHD nevěří a podobně… bych přála týden v kůži člověka s poruchou pozornosti – v nějakém pěkně vypečeném, aby pochopil, jaké to má psychické ale také fyziologické důsledky. Roztěkané krásně ukazují, co všechno ADHD ovlivňuje, a do jakých aspektů života zasahuje. Není to lehké čtení a myslím, že spousta žen se v některých situacích pozná. Může to ale sloužit k otevření očí nebo jako impulz pro to, aby si člověk řekl o pomoc. Kniha kombinuje srozumitelnou odbornost s osobními výpovědmi – je čtivá a i když z ní člověku není dobře po těle, myslím, že je důležité, aby se dostala k těm, kdo ADHD mají, k těm, kdo se domnívají, že by ho mít mohli, ale i ke všem ostatním. Ukazuje totiž, jak to v dnešní společnosti funguje, že to s ADHD – obzvlášť pro ženy – není snadné, ale přitom stačí vlastně relativně málo od našich nejbližších, aby to bylo snesitelnější.