Roztěkané

Na tuhle knihu jsem byla moc zvědavá a koupila si ji okamžitě, jak vyšla. A také jsem ji hned zhltla. Pak jsem ji v sobě musela nechat nějaký čas uležet. Hodně mi otevřela oči, dokonce jsem u ní místy i plakala. Vždycky jsem si myslela, že jsem tak trochu divná. Vlastně už od raného dětství. S některými běžnými věcmi jsem bojovala víc než ostatní. Neustále jsem poslouchala, že se asi málo snažím, tak jsem se snažila víc a ještě víc a nejvíc, co to šlo a stejně to většinou bylo málo. Na sebevědomí to nepřidá. Ale tak nějak se s tím časem člověk naučí žít a pracovat, něčemu se vyhýbá a soustředí se na to, co mu jde líp. S narozením dcery se ovšem opět můj svět obrátil vzhůru nohama. Dcera byla velmi náročné a neodložitelné miminko a poté i batole, které potřebovalo a vyžadovalo spoustu mé pozornosti. Neustále v akci, neustále v pohybu. U ničeho nevydržela. Jiné maminky si vzaly knihu, dítě si hrálo na písku a kam ho posadily, tak ho našly. Já musela být pořád ve střehu. Hrozně mě to vyčerpávalo, nic jsem nestíhala a nezvládala a dostávaly mě kamarádky a známé, které zvládly u dětí vystudovat další vysokou, chodit do práce nebo se s dětmi nudily a začaly vyšívat či plést košíky nebo vyráběly všelijaké výrobky. Já považovala za úspěch, když jsem si dala snídani před čtvrtou hodinou odpolední! Veškeré úsilí jsem vkládala do snahy udržet toho malého tvorečka naživu a jakžtakž spokojeného a zvládnout aspoň základní péči o domácnost, což byl někdy opravdu boj. Později jsme si k sobě našly cestu s jednou kamarádkou, jejíž dcerka má diagnostikováno ADHD a poruchu autistického spektra. Čím víc kamarádka tyto záležitosti studovala, aby dcerce více porozuměla a mohla jí pomoci, tím víc začala mít i podezření na ADHD u sebe. Občas mi posílala zajímavé články a videa, někdy srandovní vtipy nebo odkazy na skupinky na facebooku. Někdy mi přišlo zábavné, jak to na mě nebo na dceru sedí a začaly jsme si dělat srandu, že je dcera taky ádéhádě. Postupem času ale, jak se problémy prohlubovaly, jsem nabyla dojmu, že možná opravdu budeme tak trošku neurodivergentní. A po přečtení knihy Roztěkané už jsem o tom naprosto přesvědčená. Kniha se čte moc hezky, je v ní krásně vysvětleno, jak život s ADHD u žen může vypadat, s čím vším se musí potýkat a bojovat a jak i přes veškerou snahu se někdy nedaří bez medikace ten obyčejný život zvládat. Nechybí zde ani osobní zkušenosti některých (dříve či později) diagnostikovaných žen. Dokonce je do knihy zařazena i zkušenost jedné nediagnostikované ženy, která ale vykazuje tak jasné příznaky, že se ji autorky rozhodly neopomenout. Knihu doporučuji všem, kteří se o toto téma zajímají a také těm, kteří se občas cítí jako mimoni. Třeba zjistíte, že jste také ADHD mimoni. ;) A možná by si knihu měli přečíst úplně všichni!

Kniha mě velmi překvapila. A dostala. A je dobře, že se o problému začíná mluvit. ADHD diagnostikování u žen je v plenkách. A právě proto je o tom potřeba mluvit, aby se o řešení dozvědělo co nejvíce žen a jejich okolí. Přijde mi hodně zavádějící, že by ho měli mít jen kluci, muži. Jakékoli jiné nemoce či zdravotní komplikace také nejsou jen u mužů nebo žen. A přiznám se, že mi to dává větší smysl. Na knize nejvíce hodnotím zpracování. Ještě snad žádná naučná kniha se mi nečetla tak dobře. Je rozdělená do několika kapitol, kde se střídají odborné termíny s výpověďmi jak autorek, tak několika žen, které mají ADHD. Jaký to má vliv a dopad na jejich osobní i profesní život. Překvapilo mě, kolik různých příznaků má ADHD. Určitě jsem v něčem viděla sebe, ale i lidé v mém okolí. A je tedy s podivem, jak se k tomu společnost staví. Někdy mi přijde, že se mnoho nezměnilo z dřívější doby. Zajeté normy a situace… A mám pro Vás jedno varování. Při čtení se mnohdy rozčílíte, jak stejné situace ve společnosti mají kluci jednodušší. Já to sice věděla, ale vidět to černé na bílém mi opět hnulo žlučí. Poklad do knihovny ke kterému se určitě vrátím.