Rod rudého čiroku

Tohle je ještě mnohem lepší a silnější než Krev a mlíko, totálně mě to uzemnilo. Je to na jednu stranu strašně krvavé a drsné, přitom ale i plné humoru a čínské magie. Asi takhle - zkuste si představit, že by Gabriel García Márquez napsal Nabarvené ptáče, přidal k němu ještě dva či tři díly a přesunul ho do Číny 20. a 30. let. Do vesnice kdesi v zapadákově, přes kterou se jeden za druhým převalí navzájem soupeřící oddíly komunistů, kuomintangu nebo místních lapků (těžko poznat, kdo je kdo), aby to všechno dovršily brutální masakry Japonců. Rod rudého čiroku je kronika jedné barvité rodiny z této vesnice, která tím vším prochází. Ale ani dědeček bandita, ani babička, dáma s maličkýma, svázanýma nožkama, a vlastně ani nikdo jiný nemůže z tohohle pekla vyváznout bez úhony. Já se vůbec nedivím, že za to Mo Jen dostal Nobelovu cenu, divím se ale tomu, jak tohle mohlo v Číně v osmdesátých letech vůbec vyjít. U nás by to rozhodně možný nebylo. Koukejte si to přečíst.

Dvacátým svazkem edice Xin, kterou vydává nakladatelství Verzone a která se soustředí na čínskou literaturu, je Rod rudého čiroku, slavná románová prvotina čínského spisovatele Mo Jena (*1955), který v roce 2012 získal Nobelovu cenu za literaturu, a to za svůj „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“. Toto zdůvodnění Švédské akademie přesně sedí i na jeho první román z roku 1986. Připomeňme, že z Mo Jenova díla zatím v češtině vyšly romány Krev a mlíko a Země alkoholua novela Velký třesk, všechny v překladu Denise Molčanova, který přeložil i Rod rudého čiroku. Čirok je travnatá rostlina blízká prosu a v Číně se z něj pálí oblíbená kořalka, v románu zvaná čirokovka. Pole plná rudého čiroku hrají v Mo Jenově románu velkou roli, skoro na každé stránce je čirok zmíněn a autor se nejednou opájí lyrickými popisy čirokových lánů, jeho vůně i barev; v čirokových polích se odehraje i několik klíčových událostí románu, odehrávajícího se v letech 1923 až 1976 a sledujícího osudy tří generací jednoho rodu. Hlavní děj se ale soustředí na dvacátá a třicátá léta, vypravěč vzpomíná na osudy své babičky a dědečka z otcovy strany a na otcovo dětství, jak je zná z vyprávění. Důsledně o svých předcích mluví jako o babičce, dědečkovi, tátovi, mámě, tudíž čtenář musí dávat pozor, aby se v postavách neztratil, poněvadž někdy to může být trochu matoucí; jindy o nich zase píše pod jejich jmény, případně přezdívkami. Jsou to obyčejní vesničané z Náhorních pustin a čirok je pro ně důležitý, protože z něj pálí široko daleko proslulou čirokovku. Nejsou to ale také žádní andílci, děda je bandita, babička se zřekne svých rodičů a žije s milencem, děda má pak i druhou milenku. Vesničané bojují s tlupami banditů, s komunisty, s úředníky a pak s Japonci. Vyprávění se nese v tragikomickém duchu a je po všech stránkách barvité, jak se na Mo Jena sluší, ostatně k jeho vzorům patří Faulkner, García Márquez či Grass. Především je ale Mo Jen osobitý, jeho jazyk bohatý a klobouk dolů před překladatelem, který to vše musí vystihnout i v mnoha odstínech češtiny. Ústřední postavou románu je vypravěčova babička, úžasná postava na svou dobu neohrožené a svérázné ženy, kterou rodiče provdají na malomocného majitele palírny na čirokovku, ale jež se zamiluje do jiného muže a po smrti manžela s ním žije. Není jí dopřán dlouhý život, ale ve vypravěčově podání se z ní stává legenda… Veliké množství příběhů i postav vytváří pozoruhodný obraz čínského venkova. V Číně je román nesmírně populární a už v roce 1988 byl podle první části díla natočen film Rudé pole, první čínský film, který se stal hitem na Západě (byl oceněn Zlatým medvědem na festivalu v Benátkách).