Říkají mi Lars

„Náhody neexistujou a na to, abych v ně věřil, jsem jich zorganizoval až příliš.“ Ať už se pod pseudonymem Daniel Gris skrývá kdokoliv, rozhodně nejde o žádného nováčka. Stylistika je čistá, znatelně vypsaná, neklopýtající v minovém poli zvaném hovorová čeština. Díky tomu jazyk netahá za uši a dialogy znějí přirozeně, což se následně odráží na uvěřitelnosti postav, stejně jako kulis, ve kterých se pohybují. Soukromé očko Lars je navíc (i přes pochybnou vizáž „nenápadného“ detektiva) správně živelnou figurou, nepodbízející se čtenáři nastylizovaným chováním opravdového hrdiny. Dalším kladem je zápletka, rozehraná se suverenitou profesionála, jenž ví jak zaujmout a nebojí se to použít. Jednoduchá osnova má přitom blízko k povídce, až bych si nebál říci, že autor měl zpočátku jasnou představu o úvodu a závěru, a všechno mezitím vytvořil jen proto, aby příběhu dal nějaký obsah. Výsledkem je velmi slušný moderní thriller, s perfektním noirovým epilogem, který mě pobavil jako už dlouho nic.

Že by Daniel Gris za tuhle "říznou krimi z Prahy" obdržel Nobelovku za literaturu určitě nehrozí – a že by porotci Magnesia Litery zazvonili zrovna u Grisů, je také těžko představitelné. Ale v rámci žánru se jedná o poctivé řemeslo s přiznanou barvou, a to se cení. Žádná vata, žádné barokní ornamenty, žádné přešlapování na místě. Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne. Nekompromisně načrtnutá linka příběhu, nulová předehra, od první minuty se jde rovnou na věc. Napsat dobrou, svižnou (a zábavnou!) detektivku bez krevních stříkanců na každé druhé stránce, bez rituálních vražd, sladkobolného šťourání v rodinném zázemí hrdinů a bez freudovského přetřásání traumat z dětství, je v dnešní době, která přeje přihlouplým thrillerům na efekt, skoro zázrak. Ne, že by románu nešlo něco vytknout, váhal jsem mezi 4 a 5, ale za tu odvahu hrát s vyloženými kartami (a také za to, že se jedná o kapříka z našeho českého rybníčku) se přikláním k plnému počtu…