Bylo to hlasování slovenských poslanců o svrchovanosti v červenci 1992? Bylo to posezení v zahradě brněnské vily Tugendhat o měsíc později? Byla to vejce a pěsti mířící na doprovod prezidenta Václava Havla na bratislavském náměstí SNP o rok dřív? Anebo bylo možné předpovědět, že se Češi a Slováci rozejdou, už v prvních hodinách po masakru na Národní třídě 17. listopadu? Leckdo nad federací zlomil hůl už těsně po sametové revoluci, mnozí jiní věřili do posledních dní dvaadevadesátého roku, že lze celý rozkladný proces ještě zvrátit. Je to třicet let, co Československo neexistuje a dosud se ta událost nejčastěji popisuje slovy jako rozpad, rozvrat, rozchod, rozdělení. Ale možná je lepší nahlížet na ten dějinný okamžik jako na chvíli, která dala vzniknout dvěma novým sebevědomým a úspěšným státům? Se dvěma národy, které si nezávidí, nejdou si po krku a nepřetahují se o pozornost, ale naopak se respektují a jsou k sobě navzájem přátelské. Osobnosti různých profesí, zkušeností a věku – Petr Fiala, Mikuláš Dzurinda, Michael Kocáb, Věra Jourová, Šimon Pánek, Pavel Kosatík, Tereza Nvotová, Pavel Rychetský, Roman Vaněk, Karel Oliva – se zamýšlejí nejen nad rozdělením Československa, ale také nad tím, co prožívají Češi a Slováci 30 let poté, v době, která ukazuje, jak velký význam mají spojenectví a přátelské vztahy. Kniha je doplněna obrazovou výbavou, faktografií, zajímavostmi a glosami dalších osobností.