Ranhojička Zlatá klec

To byla jízda od začátku až do konce! Neuvěřitelně napínavý, dramatický, plný zvratů, nových postav... přiznám se, že posledních sto stran jsem přestala dýchat a konec mě naprosto odrovnal. Nemůžu uvěřit, že jsem tak propadla této sérii, ale je to tak. Tleskám autorce a vrhám se na další díl.

Emotivní vyprávění o mladé ranhojičce Kivě se mi trefilo do nostalgické nálady. Přirozená naivita a rozpolcenost hlavní hrdinky (v sedmnácti letech zcela pochopitelná), jednoduchá magie, propracované postavy, složité rodinné vztahy, zkrátka našla jsem nejen odreagování, ale i drobná moudra ze života. A jak pravil klasik, “pouto, které spojuje skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě” a to má zřejmě už brzy zjistit i Kiva. “Naše jizvy nás definuji,” pověděla Maddisová tiše a špičkou prstu přejela po třech vyřezaných čarách. “Vyprávějí příběh odvahy a schopnosti přežít. Mluví o tom, kdo jsme v naší nejhlubší podstatě, o výzvách, kterým jsme čelili a které jsme překonali.” Poplácala Kivu po ruce a šeptem dokončila: “Ne všechny jizvy jsou vidět jako tato. Odvažuji se říct, že v nitru jich máte mnohem víc. Nikdy však nezapomeňte, že každá jizva je nádherná. A že byste se nikdy, ale opravdu nikdy neměla za žádnou z nich stydět.”