Rád bych, ale nechce se mi

Osvěžující! Zvláště po těch dramatech, která jsem četla před touto knížkou. Deníky miluju. Ráda jsem si početla o Martinovi, jeho blízkých a dalších lidech + Ágnes. O jeho snech i obavách, nevyřešených věcech. Zasmála jsem se, zamyslela se. Dotazníky, no tak jo. Knížka je navíc krásně barevná, má (nedo)vyšívaný název, který je skvělý.

“Každý z nás je tak trochu Noemova archa. Chvíli jsme takoví a pak zase jiní, změna je nevyhnutelná a kdo se jí bude vyhýbat, tomu hrozí pohroma. Možná není lepší nevědět, ale být ochotný vyjet ze zajetých kolejích vlastní mysli.” Rád bych, ale nechce se mi. Naprosto dokonalý název pro knihu, která je tak krásně obyčejná až je neobyčejná. Pohlazení po duši, které občas každý potřebujeme. Každá stránka skrývá něco jiného. Některá nás rozesměje, jiná nás donutí k zamyšlení, u té další si řekneme “Přesně!” a u té následující se budeme potutelně usmívat nad tím, že nejsme jediní, co občas přemýšlí o kravinách a které občas sabotuje vlastní hlava. Autor je moc sympatický průvodce knihou. Skvělý vypravěč, co neztrácí lehkost i u komplikovanějších pasážích. Úžasný hlavní hrdina, co se nebojí rýpnout si i sám do sebe. A z knihy je cítit, že jedním z cílů bylo napsat pohodovou knihu. Knihu plnou různých životních trapasů, co zažil skoro každý z nás. A to se rozhodně povedlo. Člověk u knihy zapomněl na vlastní starosti. A moc bych chtěla ocenit schopnost pobavit. Napsat knihu tak, aby člověka rozesmála v místech, kde člověka rozesmát má, není jednoduché. Ale autorovi se to povedlo. Minimálně podle mě. Knihu jsem četla dlouho. Protože jsem se každou stránkou blížila ke konci a já ten konec tak strašně nechtěla! V jedné recenzi jsem četla, že tato kniha je jak pokec s kamarádem a pod to se chci podepsat. Protože lépe bych to nenapsala. Knihu doporučuji všem lidem, kteří si chtějí trochu odpočinout a zhluboka se nadechnout. Já ji odkládám s úsměvem na tváří, lehkostí na duši a s myšlenkou na to, že musím nakreslit jak si představuju brďo!