„…Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“ Letí to, je to už víc jak 100 let co Čapkovo R.U.R. přineslo světu nový rozměr toho, jak definovat, ale hlavně, jak vnímat, stroje, zvlášť pak ty humanoidní, řekněme, disponující našimi, lidskými, vlastnostmi. V současném zvláštním čase je tu navíc ještě jeden aktuální rozměr téhle hry, totiž, byla napsaná na vrcholu tehdejší pandemie španělské chřipky. Pan Čapek, už před 100 lety, jako správný a geniální vizionář, v době technického rozmachu a víry v jeho neutuchající pokrok, dokázal varovat! A víte před čím? ... hlavně před lidským rozumem! Ale taky dokázal dodávat naději, a stále mu věřit … věřit v jedinečnost lidskému rozumu! A jak je vidět, je jeho varování před rozumem i jeho neutuchající víra v rozum, (ohlédneme-li se po všech těch rozličných snahách o ovládnutí světa za posledních 100 let) stále potřeba. Už několikrát jsem různě psala o svém obdivu k panu Čapkovi, který se rozvíjí exponenciálně s každým dalším řádkem, s každou jeho další knihou, kterou jsem kdy od něj četla. Obdivuji jeho umění pokládat existenciální otázky, vzbuzovat pochybnosti o věcech, braných více méně za zřejmé, běžné, obyčejné, či jednoznačné. Obdivuji jeho umění klást problematické otázky, a dovést nás tak u uvědomění si … třeba v případě R.U.R., jak zhýralá je idea bezstarostného světa, o které bez rozmyslu, a dá se říct téměř prostopášně, uvažujeme! A jací že jsou? Ti roboti z továrny Rossum´s Universal Robots, kteří nám ho mají umožnit … úseční v pohybech a výslovnosti, s bezvýraznými tvářemi a s upřenými pohledy … „HELENA: Ach, vy jste se narodila tady? SULLA: Ano, byla jsem tu udělána. HELENA vyskočí: CoŽe? DOMIN směje se: Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot. HELENA: Prosím za odpuštění – DOMIN položí ruku Sulle na rameno: Sulla se nehněvá. Podívejte se slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář. …“ Hlavně, abychom se neprobudili pozdě, protože jednoho dne tak vypadat nebudou! V Čapkově hře to lidé nakonec pochopili, že se příroda už skokro definitivně obrátila proti nim … „ … velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynášel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! … Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.“

Divadelná hra, ktorá si zachováva pôvodnú aktuálnosť a myšlienkovú silu. Dielo je viacrozmerné a pri čítaní som mala pocit, že pán Čapek napísal hru nie o robotoch, ale o nás ľuďoch po tých 100 rokoch. Vplyvom rôzných autorít a technológií sa z nás stali len Roboti - Bez vlastnej vôle. Bez vášní. Bez duše. Bez lásky a vzdoru. Záchraní nás láska ???