Pustina zvaná mír

To je takové těžké. + Skvělé vymodelovaný a strašně zajímavý svět. Je vidět, že autorka čerpala inspiraci ve fungování Byzantské a pravděpodobně Aztécké (nebo podobné) říše. Zvláště bych zmínil roli a využití poezie. + Skvělá filosofická debata týkající se střetu kultur, kolonizace a konceptu první osoby, která se táhne oběma díly. Tohle mě bavilo. + Několik neotřelých nápadů, které jsem zatím moc jinde neviděl. - infantilní vztahové rozhovory a pubertální chování hlavních postav. Chápu, že ten věk je asi cílovka, ale dělá to z výjimečné knížky prostě jen fajn knížku. - nic nemám proti vztahům stejnopohlavních párů, proč ne.. ale proč v téhle knížce v zásadě každý vztah je stejnopohlavní a snad všichni, u kterých známe jejích preferenci jsou gay, to fakt nevím. Působí to.. nedůvěryhodně a ničí to imerzi. - občas banální řešení problémů, které připomíná detektivní romány pro 12. leté děti. Prostě dostáváte cringe, protože víte, že tohle rozhodně, ale rozhodně nemůže fungovat. Občas jsem měl pocit, že autorka skvělé nastolí situaci, rozvine myšlenky, popíše svět, a pak neví, co s tím má udělat, tak tam hodí nějakou blbost. Škoda.

,,Tvá zářnost mi zanechala celý svět, a přece si připadám oloupena; nevadilo by mi být posedlá Tvými hvězdami prokletým duchem, , jen kdyby mne naučil, kterak se obejít beze spánku. Nevím, jestli existuje cokoli dokonalého, ale tahle kniha k tomu má hodně blízko. Pustina zvaná mír je totiž ještě lepši, hlubší, krásnější a dojemnější než Vzpomínka zvaná Říše. Mahit Dzmarová, Trojí Posidonie a nově i Devaterá Ibiška se zařadily mezi mé nejoblíbenější ženské postavy. Kdo si však získal mé srdce je Osmerý Protijed, jak já jen doufám, že vznikne další kniha z pera Arkady Martine! Ke skvěle vybudovanému světu ze Vzpomínky zvané Říše se přidává téma prvního kontaktu. Kniha je akčnější, postavy jsou neskutečně dobře napsané a vztahy mezi nimi se prohlubují s každou otočenou stránkou. Pro mě je to kniha o hledání sama sebe, o hledání místa na světě. O morálních hodnotách a důležitosti morálního kompasu, zásadovosti, ale také jisté tvrdohlavosti a držení se svých ideálů. Hloubka a krása této knihy mi vzala dech. Zde na konci svých let / též složím tělo své / a nechám paměť odletět / v končiny neznámé? Kde naši stanici / ukotví piloti, / kraj mrtvých ve tmě zářící, / kraj živé paměti? Až tělo odložím, / co se mnou bude dál? / svou věčnou paměť propůjčím, / abych ji zachoval. Až se zas probudím, / stanicí povolán, / nástupce svého slávu zřím / a vůkol hvězdný lán!