Půjdeme lesem, kde zrovna hoří

Jednohubka do metra nevšední. Mně se knížečka veršů moc líbila. Má krásné ilustrace barevné abstraktní. Zpříjemnila mi cestu domů.

Bohužel zklamání. Kdesi jsem zaznamenal pozitivní ohlasy, ale jde o sbírku víceméně juvenilní, nevyzrálou. To ostatně není nic překvapivého, vždyť autorka ji vydala v jednadvacíti, zaráží mě ovšem, že už předtím stačila vydat dvě jiné sbírky. Inu, zázračnou tvůrkyní typu Rimbaudova, Wolkrova či Ortenova rozhodně není. V knížce je všehovšudy pár vcelku dobrých básní (Kolagen, Díra, O Taurovi, O třešních, Jeskyně Dior), zbytek je spíš nevalné kvality. Autorka mě nepřesvědčila ani o tom, že by měla cit pro slovo (o smyslu pro rytmus, melodii či jakékoli jiné zvukové kvality verše/slova ani nemluvě), ale bohužel ani o síle své obraznosti. Neobstojí to ani jako reflexivní lyrika, je to povětšinou plytké a otřelé (zkrátka: juvenilní). Pokus o jakousi konceptuálnost, naznačený asi nejzřetelněji textem na zadní straně obálky a ve sbírce samotné mj. umanutým opakováním motivu ohně (působí to občas, jako by básnířka zrovna nevěděla, co tam plácnout) a občasnými pseudoekologickými motivy či provoláními, dopadá taktéž rozpačitě. Udivuje mě, že knížku vydal Bílý vigvam, z jehož produkce jsem četl pár jiných sbírek a většinou jsou ne-li dobré, pak aspoň něčím osvěžující. Ještě víc pak nechápu, že to prošlo redakcí Olgy Stehlíkové, která má myslím dostatečný přehled a básnický cit na to, aby knížku autorce proškrtala anebo spíš zcela rozmluvila a přesvědčila ji, ať s vydáním ještě pár let posečká. Navíc tam nechala několik interpunkčních nedostatků/podivností. Jediné, co celý tento počin trochu zachraňuje, je skvostné výtvarné provedení v režii výtvarnice Venduly Klímové a grafičky Leony Labajové. Jen díky nim je to alespoň krásný artefakt, jsou-li literární kvality obsahu kolísavé. Kolagen „Nebojím se smrti, alespoň vím, že dojedu na rakovinu plic,“ řekla a zapálila si. „Až ti najdou nádor, zešílíš,“ říkám jí. Smrt je jinde. Zatím je krásná a moc dobře to ví. Před námi dítě s matkou v parku sbírá kaštany. „Tahle holčička ti jednou svede manžela.“ „Ale neboj, smrt je jinde.“ Až zešílím já, vezmu si příklad ze stromů, co každým rokem svlékají listí, seschlou úzkost, aby se naučily přicházet o všechno. Myslím, že kolagen je spravedlivý. Myslím, že jednou pochopíš, proč se tak ráda dívám na holé stromy na podzim.