Psychiatři nemusí být blázni

Kniha to nebyla úplně špatná k přečtení... autobiografie britského doktora na psychiatrii ... příběhy jeho pacientů, ale i jeho dětství, které ho svým způsobem ovlivnilo...

Kniha Psychiatři nemusí být blázni je autobiografická kniha anglického psychiatra Benjiho Waterhouse, který popisuje své začátky po škole, kdy nastupuje jako mladý, začínající lékař do nemocnice. Postupně se učí fungovat nejen v psychiatrii samotné, ale i v celém dost složitém zdravotnickém systému. Sledujeme jeho první pacienty, chyby, nejistotu, vztahy se staršími kolegy i to, jak na něj práce postupně dopadá po psychické i osobní stránce. Kniha mě hodně bavila hlavně tím, jak je napsaná. Téma psychiatrie je samo o sobě těžké, ale autor nám ho tu podává velmi lidsky, často vtipně a s velkým nadhledem. Nejde ale o humor za každou cenu. Spíš takový ten trochu ironický, občas černý humor, kterým se zdravotníci snaží přežít náročnou práci a tlak systému. Díky tomu se kniha čte překvapivě lehce, i když řeší opravdu vážná témata. Benji jako hlavní postava působil hodně sympaticky a autenticky. Není vykreslený jako dokonalý doktor, který všechno zvládá. Naopak často pochybuje, neví si rady, dělá chyby a učí se za pochodu, snaží se pracovat i sám na sobě. A právě to mě bavilo asi nejvíc. Člověk vidí, jak moc náročné je začít pracovat v oboru, kde rozhodujete o lidech v těch nejhorších chvílích jejich života. Zároveň se snaží neztratit empatii, i když kolem sebe vidí vyhořelé kolegy, přeplněná oddělení, nedostatek času i systém, který často nefunguje tak, jak by měl. Hodně zajímavé bylo právě samotné nahlédnutí do nejen do britské psychiatrie. Autor ukazuje nejen pacienty a jejich příběhy, ale i fungování nemocnice, vztahy mezi lékaři, tlak na výkon nebo třeba to, jak moc psychicky náročná může tahle práce být i pro samotné doktory. Kniha vlastně docela dobře ukazuje, že psychiatři nejsou nějací „vševědoucí odborníci“, ale normální lidé, kteří si často sami nesou svoje problémy, únavu a nejistoty. Líbilo se mi i to, že kniha není jen čistě příběhová. Je doplněná o různé poznámky a vysvětlivky odborných pojmů, takže neznalý čtenář trochu víc pronikne do fungování psychiatrie a psychických onemocnění. I ti, kteří již o tomto oboru něco vědí, se dozvědí spoustu nového. Přitom to ale nepůsobí jako učebnice. Pořád je to hlavně osobní vyprávění a sonda do prostředí, které většina lidí vlastně vůbec nezná. I když se kniha odehrává v britském prostředí, myslím, že spousta věcí je přenositelná i k nám. Témata vyhoření, nedostatku personálu, přetížení zdravotníků nebo hledání hranice mezi prací a osobním životem jsou podle mě univerzální. Styl autora mi hodně sedl. Píše čtivě, přirozeně a docela otevřeně. Nebojí se ukázat vlastní chyby ani slabosti, což celé knize dodává autenticitu. Zároveň umí dobře pracovat s emocemi – některé situace jsou vtipné, jiné dost smutné nebo nepříjemné, ale nikdy to nepůsobí přehnaně. Celkově se mě kniha líbila. Tato kombinace autobiografie, psychiatrie a medicínského prostředí ale fungovala skvěle. Pokud vás zajímá psychologie, psychiatrie, fungování nemocnic nebo prostě jen lidské příběhy ze života lékařů, určitě stojí za přečtení. Děkuji nakladatelství Jota za knihu k recenzi