Psí dečky

Toto pokračování už nemělo vzniknout. Autorka jen vykrádá samu sebe a opakuje motivy předchozího dílu. Příběh je zbytečně roztahaný: kdyby se obsah děje redukoval na polovinu, knize by to jen prospělo. Koncepce díla je zcela roztříštěná - nejen kvůli tomu, že je složité orientovat se už v postavách: těch psích je příliš mnoho a bohužel ničím nevyčnívají, takže se snadno pletou. Autorka navíc ani pořádně neumí pracovat s napětím: její snaha o udržení čtenářovy pozornosti působí nepřirozeně až křečovitě. Sice zvolila efektní způsob střídání "střihových scén", kdy každou stopne v nejnapínavějším okamžiku, aby ji vzápětí vystřídala scénou jinou - jenže děj rozehrává na vícero frontách a kvůli tomu se stává nepřehledný. Napomáhá tomu i špatné členění textu: jednotlivé části nejsou pořádně oddělené, chvíli jsme tu a najednou se ocitáme zcela jinde. Také její snaha o parodii přichází vniveč: malý čtenář nemá šanci rozpoznat takové množství narážek, které jsou navíc určeny spíše dospělému čtenáři - např. tipy na různé absurdní diety, které formou SMS neustále rozesílá hlavní hrdince její vzdálená teta. Postavy jsou nemastné - neslané, chybí jim šmrnc i vtip. Rebeka se pořád zabývá svou tloušťkou, David, ač skvělý logik s mozkem počítače, trpí Aspergerovým syndromem, pročež ho ve škole počastovali přezdívkou "Aspik" - a malá Linda z Vietnamské rodiny zase bojuje s přezdívkami jako "šikmooká, rákosnice a rejžožroutka". Spolu sice tvoří silný tým a spojuje je pevné přátelství, utužené posláním "zachránit psí rasu a zbavit ji diktátorských praktik dogy Kruely", ale v příběhu citelně chybí přítomnost dvou postav z předchozího dílu: Rebečiny babičky a jejího přítele, profesora Steinera, které mu svým humorem dodávaly šťávu. Kniha může - i přes pohádkový motiv porozumění zvířecí řeči - oslovit hlavně dospívající. Její děj se odehrává v současné době a autorka se v ní citlivě dotýká problémů moderního světa: dětská šikana, nedostatek lásky a pochopení, komplikované vztahy dětí a rodičů, vzájemné odcizení, útěky do jiné reality (sociální sítě), závislosti (alkohol, počítačové hry, televize), sociální rozdíly, vydělení národnostních menšin ze společnosti, chování lidí ke psům, problematika množíren a útulků, atd. Zajímavé je, že v roli mafiánů vždy vystupují jen Rusové, a zde to platí dvojnásob :-) Kvůli těmto faktorům knihu přímo nezatracuji, ale k lepšímu pochopení děje je naprosto nezbytné napřed přečíst první díl. Co mi však hodně, hodně vadilo, je to, že jedna ze psích postav je prezentovaná jako alkoholik. V reálu to není možné: už jen malá dávka alkoholu, třebas lok piva, má pro psy vážné následky. Jsou na něj mnohem citlivější než lidé a jeho konzumace může způsobit zvracení, dezorientaci, dýchací problémy - a v nejhorších případech smrt.