První Evropané

Kniha, příjemná do ruky a obrazově hezky vybavená, je i pěkně napsaná, což bych zdůraznil v první řadě, protože zdaleka ne všichni archeologové umějí podávat svůj obor tak, aby to nebyla jen suchařina. Dozvěděl jsem se řadu nových poznatků i souvislostí. Je třeba zdůraznit, že publikace se zaměřuje a do značné míry i omezuje především na evropský neolit a eneolit (což v příliš obecné anotaci není zmíněno), protože právě v těchto obdobích vznikala podle autora dodnes existující specifika evropské kultury a mentality. Důležité je, že právě tyto aspekty dělající Evropu tím, čím je, dokáže autor dobře vyhmátnout a trefně formulovat, zvlášť některé kapitoly (např. o významu piva nebo mléčných výrobků – včetně zapracovaného experimentálního výzkumu hroudy másla uloženého do šumavské slatě) jsou vyloženě brilantní. Výborné je i to, že autor nezůstává jen hmatatelných pozůstatků, jako jsou artefakty, obydlí, pohřebiště, kultiště atd., ale snaží se dobrat i změn ve způsobu myšlení, symbolice a světonázoru. Podstatně horší je to s archeogenetikou jako velmi dynamicky se rozvíjejícím oborem, která je sice zapracovaná, ale autor se bohužel nedokáže oprostit od tradiční archeologické nedůvěry k ní, zřejmě kvůli její "migracionistické" podstatě, vyvolávající z hrobu "strašidlo" Gustafa Kossinny. Kriticky se vymezuje i vůči jedné z největších současných kapacit v tomto oboru, Johannesi Krausemu, a jeho skvělé publikaci "Zrození Evropanů". Překvapuje, že autor jako specialista na kulturu zvoncovitých pohárů nezmiňuje ty archeogenetické články, ze kterých máme četné vzorky téhle kultury z našeho území (Olalde 2018, Papac 2021 atd.). Ještě horší ale je, že stále zastává teorii šíření Indoevropanů jako prvních zemědělců z Anatolie. Přitom sám Andrew Colin Renfrew, na kterého se odvolává, dokázal na základě nových, především genetických poznatků připustit svůj omyl a dát za pravdu stepnímu původu indoevropského jazyka. Autor se zastaralé anatolijské teorie naopak drží zuby nehty a ani Krause, který to ve své publikaci toto téma dobře shrnuje, ho nepřesvědčuje... Marija Gimbutas, jejíž názory archeogenetika významně rehabilitovala, mu nestojí za zmínku. Z tohoto hlediska podává kromě Krauseho knihy daleko aktuálnější informace o dost starší publikace "Mých prvních 54 tisíc let" od švédské vědecké novinářky Karin Bojsové z roku 2015 (česky 2018). To dosvědčuje, že česká archeologie je z hlediska archeogenetiky a populační genetiky dost výrazně pozadu a těžko se smiřuje s faktem, že různé populace migrují a geneticky a kulturně se prolínají, převrstvují a někdy i nahrazují. Za to tedy hvězdička dolů. Podobně je velice slabý a děravý rejstřík, kde třeba nenajdete pojmy "luk", "rádlo" nebo "kolo", ale najdete tam třeba "jaderné zbraně". Takže výborná knížka, kterou jsem četl s velkou chutí, ale která by mohla být ještě lepší.

Škoda odfláklé redakční práce, která nechala dost chyb jak faktických (např. zboření valů Jericha, nesprávné zařazení období křídy...atd.), tak stylistických (stejný odstavec v jedné kapitole). Jinak je to zajímavá kniha s úchvatným obrazovým doprovodem.