Proti demokracii

Doporučuji, nicméně čtěte pozorně, nacházel jsem hodně otázek, protiargumentů, nesouhlasil jsem s dost argumenty. V každém případě úctyhodné dílo, je znát, že autor se snaží o kvalitní argumentaci. Kniha je velmi dobře strukturovaná, dobře se čte. Nicméně není to úplně oddechové čtení, je vhodné pozorně sledovat myšlenky autora, logiku. Hlavní myšlenka knihy je jednoduchá, pokud demokracii není nejlepší systém, pojďme zkusit lepší. Nejdříve se věcně zabývá hodnocením demokracie, pozor tato kniha není vhodná pro ty, co si demokracii zbožštili. Velmi přesvděčivě ukazuje na (některé) chyby demokracie a připravuje si tak půdu pro návrh epistokracie. Nicméně poslední kapitola o návrhu epistokracie se mi zdá oproti zbytku knihy trochu odbytá, stručná. Třeba bych očekával víc úvah nad různým nastavením, polemiku atd. Osobně proti hlavní myšlence dávám tento argument: Pokud se ukáže, že v zemi je víc levých odbočení než pravých, je to důvod změnit pravidla a jezdit po levé straně? Dle mě ne, resp. ten rozdíl by musel být nepravděpodobně velký, aby převážil náklady se změnou spojené, zvyky uživatelů a z toho plynoucí dočasná vyšší nehodovost a podobně vidím argument o epistokracii. Nicméně pokud se jedná o změně nepřímé demokracie na hybridní, zde už dostatečný rozdíl může být. Autor jde čistě po cíli, tedy nehledejte zde moc kritiku demokracie, kterou epistokracie nevyřeší. Např. úvahy přejít z nepřímé demokracie na přímou (krom athénského typu) nebo třeba hybridní demokracii. Nebo mi zde chyběla kritika epistokracie přes kritiku povinných klubů znalých jako je v ČR ČLK, ČAK: mají své mouchy, uzavírání se vůči změnám, riskantnějším alternativám, snaha zakazovat alternativy. Osobně si myslím, že epistokracie by byla nebyla lepší než demokracie, nějaké věci by zlepšila, jiná by zhoršila, těžko říct co by bylo větší. V každém případě jsou zde neznámá rizika a rizika podobná jako u ČLK a ČAK, která by byla příslušně větší. A samozřejmě vyzdvihl bych riziko, které autor sám zmínil, že platí pravidlo, že každé věcné ohodnocení použíté pro rozhodování ztrácí sílu, korelaci. Nicméně v knize najdou dobré argumenty kritici (nepřímé) demokracie, ať už příznivci hybridní demokracie jako jsem aktuálně já nebo třeba anarchisti. Hybridní demokracie je kombinace nepřímé a přímé demokracie, kdy volič sám se rozhoduje, jestli v daném hlasování bude hlasovat sám nebo posílí svým hlasem vliv jím vybraného voliče/zástupce - odborníka (včetně transitivní možnosti). Dále následují mé poznámky: pp40 S principem autority nemohu souhlasit a současně je to hlavní důvod proč nezavádět epistokracii. Příkladem jsou organizace jako ČLK a ČAK, které si udržují pozice, vytváří se pozitivní zpětná vazba, kdy oni dělají testy, na základě nich se zužuje a zkonzervativňuje vývoj. U ČLK a ČAK je to problém, u vládnutí tímto způsobem by to byl obr problém. Dalším důvodem je to, že vždy problém nemají řešit jen odborníci, u lékaře má poslední slovo pacient a tak to je správně (a výjimka by měly být pečlivě váženy a přehodnocovány). U programování je laický uživatel zásadní ovlivňovatel návrhu. pp52 zde se taky rozcházím s autorem. Nevolič má jiné priority než volič. Nemá smysl vědět mnohé odpovědi, když stejně v současné demokracii ty informace k ničemu nepotřebuji, např. po volbách nepotřebuji vědět ani jméno premiéra. Vědět, co mají v programu je důležité, ale orientovat se dle toho je bláhové, např. voliči různě hodnotí výroky jako lživé a různě je to překážka pro delší období. 59 politická preference je různá, různější než si autor připouští. A je zde naznačena politická preference autora. 62 kognitivní zkreslení dle mě není čisté zlo, má své důvody, např. reakce na lež, lháře ignorovat. i když mluví nyní pravdu, je kognitivní zkreslení, které dává, může dávat, smysl 63 příklad ve výzkumu je sporný. Pokud někdo něco prohlásí o své budoucnost (konkrétně co bude dělat v důchodu) a tento plán poruší, já to neberu jako porušení slibu. 64 je zajímavé srovnat skupinovou předpojatost, kritizovanou autorem se zákony a regulacemi. Protože zákony často vnucují skupinovou předpojatost a trestají ty, co ji nemají. A označují je jako zrádce, špióny, kolaboranty. 67 zde je bohužel vidět velký vliv USA na autora, kde je dělení víceméně jen na republikány a demokraty 69 zde autor zapomíná na další priority, např. lidé jsou proti zákazu zbraní bez ohledu na to, jestli zvýší či sníží zločinnost. Např. to není pro ně vůbec nebo tolik důležité kritérium, ale je pro ně důležité kritérium svobody. Nebo ještě něco jiného. Navíc pokud bych znal data, tak bych prostě těm informacím nedůvěřoval a volil zdánlivě proti těm datům. Text je příliš dlouhý (povoleno 6 000 znaků.) Aneb zbytek komentáře najdete na mých stránkách SIGu Seberozvíjení

Vlastně velice podnětné intelektuální cvičení. Je demokracie tím nejlepším zřízením? A jak to můžeme říct, když základní vědecká poučka chybí a to je skutečná falzifikovatelnost takového tvrzení? Asi první věc, která mne na knížce zarmoutila je Jasonův ústupek a osekání rozsahu knížky, i když jak se to vezme. Skoro polovina jsou poznámky pod čarou, takže máme takový hybrid pro ty, které zajímají jeho teze a pak pro šťourali, kteří chtějí jít víc do hloubky, což je docela škoda. Mám raději knížky, co jsou lineární. No a co nám vlastně autor říká. Tak mimo jiné zpochybňuje demokracii, i když to dělá hodně opatrně, až intelektuálně, co je však pro některé již za hranicí přijatelného. Osobně víc než odpovědi, nebo nějaké politické zařazení mi knížka poskytla mnoho podnětných otázek. Zpochybnění iluze informovaného voliče, jež svým odpovědným hlasem zaváže elity k tomu, aby prosazovali jeho vůli v detailu, který sám není schopen. Ehm, jak se jmenoval ten Moreův ostrov? A jo; Utopie. :D Jako známe tu základní politologickou poučku, kde moderní demokracie počítají s tím, že lidé jsou podvratný živel a proto v boji o moc potřebují pravidla, limity a kontrolu. Spousty kontroly. A k tomu všemu musejí být populisti, oslovovat masy, předávat jednoduchá hesla, kde autor nabádá, že kolikrát si strany vykolíkují morální stanoviska k tématům, která vzájemně nemají nic společného. I když zde politologická teorie má konstrukci která naopak přesně definuje proč jednotlivé názorové skupiny prosazují právě ty které názory. Dozvíme se tedy, že jsme jen malá nekompetentní jabka, o které se snaží elity, které se zas snaží nahradit aspirující elity a jež okopávají věčně aspirující elity a všichni si nás chtějí hodit do svého košíčku, naočkovat nás poučkami, abychom správně prosazovali názory našeho kmene a to dokonce i bojem za naši věc. Inu filozofa autor nezapře. A jeho úvahy pak směřují k epistokracii, vládě znalých, která v českých hospodách a rozhovorech v pracovních kuchyňkách není ničím neznámím. Onen oblíbený občanský průkaz, který by nebyl za pouhou existenci, ale byl by odznakem vyšší společnosti. Ono něco podobného zpracoval Heinlein ve své Hvězdné pěchotě, kde stát se občanem byla výsada ne, samozřejmost. A pak samozřejmě nemůžeme opomenout moderní mentální gymnastiku, kdy je epistokracie pokládaná za moderní verzi nacismu. Ve zkratce, jak udávají lidé, kteří řeší sociální a strukturální nerovnosti, možnosti nemáme všichni stejné a přes veškerou snahu by epistokracie vedla k prohloubení nerovností a opět by tvořila kasty občanů a neobčanů. Co je docela paradoxní, že stačilo jedno století od okamžiku, kdy se zavedlo obecné volební právo pro všechny muže a ženy a začínáme to rozbíjet. Když se pak podíváme na to, jak soudobá aristokracie brojila proti možnosti politicky se angažovat dělníkům, tak se ukazuje, že tato forma vládnutí opravdu není pro všechny. :( Jason jako normativní filozof však ve své knize zní docela umírněně a navrhuje spíš postupné pilotní testování, než nějaký okamžitý politický převrat, kde si je sám vědom limitů svých úvah. Ostatně o omezení volebního práva na obecné úrovni směrem nahoru se na západě již docela živě diskutuje, stejně jako apel na starší, aby vyklidili pole, protože to všem jen kazí, takže Jason se svým polínkem není úplně mimo. Knížka je tedy sama o sobě hodně podnětná, líbí se mi ta kritika, protože bez ní máme tendenci sklouzávat k ortodoxii, co nikdy nevěští zářivou budoucnost. Také pojmový aparát a nastínění tezí je čtivě popsáno, takže čtenáři pak u hrníčku teplého nápoje v kuchyňce budou za intelektuální hvězdy. :D A vlastně celkově jako intelektuální cvičení a utřídění si myšlenek je kniha ideální a tím to u mne končí. Experimenty s lidmi a strukturou státu nechávám na jiné stejně jako spojování s nacismem, které mi připadá opravdu hloupé. Ono ostatně když chtějí psa bít, palici si vždy najdou. :P