Humor páně Paasilinnův je hodně svérázný. A nerozumí mu každý. Inu, tak jako máme každý jinou krevní skupinu, máme i jiný smysl pro humor. Pro mne je každá kniha tohoto autora zdrojem pěkné psiny. A v mnohém poučením. Jedním z nich je výzva nebrat svět a hlavně sebe zas tak úplně vážně.

Jestli to měl být humor nebo satira, uniklo mi to dokonale. Knihu jsem sice dočetla, pořád jsem doufala v nějakou pointu, jakoukoliv! Slohové cvičení s dávkou ujeté fantazie. Týpek vypadne z lodi, stojí celou noc po pás ve vodě, k ránu vysuší mobil (???) a zavolá si pomoc... Pak šťastlivec Dalajláma, že ho navštívili tihle dva finští chlápci, darovali mu použité ponožky a sandály, aby ho netrápily bolavé nohy z malých bot... Cestou do Tibetu finští borci jako jediní dva zamezí požáru na náhorní plošině, aby ožehnul vlak a s ním všechny cestující...Čínská tajná policie sleduje cestovatele, nakonec je zatkne, zabaví jim foťák a další věci, ale ponechá ten šílený vynález - modlitební mlýnek, který má v sobě důmyslnou elektroniku... A to jejich nové "náboženství" a tisíce následovníků? No, když to takhle sepíšu, mohla by to být skvělá vtipná kniha. Jenže nebyla. I přes všechny neuvěřitelnosti a jistě dobré autorovy úmysly to pro mě bylo bez šťávy. Jediná věc, které jsem ochotná uvěřit, je ten Čínou placený Kyzgyz, který se potloukal po Himalájích v kožichu obří pandy a dělal habaďůru na turisty, aby uvěřili ve sněžného muže.