Zajímá mne druhá světová válka, osudy lidí a historické souvislosti. Vzpomínky polského odbojáře zahrnují vzpomínky na jeho pobyt v koncentračních táborech. I ti, co nebyli přímo určeni k likvidaci měli šance pro přežití velmi malé.

Kazimierz Tymiński v této knize popisuje svoje zážitky během 2. světové války, kdy byl v koncentračním táboře Osvětim a později v Buchenwaldu. Byl politickým vězněm. Předmluvu napsala jeho dcera Maria-Barbara Tymińská-Marxová a epilog dvě jeho syn Andrzej Tymiński. Kniha se četla dobře, kapitoly jsou krátké. Kniha je založena na skutečné události. Kazimierz měl hudební talent, hrál výborně na akordeon a piano, což mu zachránilo život a také v lágru potkal hodně lidí, kteří mu pomohli. Nebýt těchto skutečností tak by pravděpodobně nepřežil peklo, kterým prošel. Byl také skladatel. Některé z jeho skladeb, básní, lyriky a nejen jeho vlastních kreseb se dochovaly v jeho osobním zápisníku z Osvětimi. Ten se zachoval a tento zápisník věnoval Muzeu Osvětimi v Polsku. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a mohl si tak přečíst skutečný příběh člověka, který byl jedním z těch, který přežil hrůzy Osvětimi. V knize se dočteme také o sadismu některých dozorců SS a to nejen na lidech! V knize se dočteme také o vlivu hudby na některé příslušníky SS. Bylo zajímavé sledovat, jaký pozitivní vliv může mít hudba na některé příslušníky SS. Hudba může člověka uklidňovat, snížit napětí a stres, přinést dobrou náladu. Z vlastní zkušenosti vím, že hudba na mne takto působí. V knize nalezneme také texty písní a básní, které pro něj napsali lidé, kteří se pohybovali před válkou v uměleckém prostředí. Autor napsal o těchto spoluvězních pár slov. V úvodu knihy jsem také nalezl informaci o Karviné, kde autor píše: "Byl jsem v Karviné v Československu, kde jsem dokončoval praxi potřebnou k dokončení studií na důlního inženýra.. 1. září 1939 byli všichni polští občané v Karviné vyzváni, aby se vrátili zpět do Polska. Stejně jako před rokem přišli, Poláci ve spěchu i odcházeli, a Češi, kteří polské okupanty nesnášeli, na ně pokřikovali honem jste přišli, honem zase utíkejte." Karviná je moje rodné město, takže jsem byl rád, že autor znal město Karviná. :) V epilogu jedna autor píše: "Často se ptám sám sebe, proč jsem zrovna já mezi těmi několika málo, kdo přežili věznění v koncentračních táborech. Většina to nezvládla. Do Osvětimi nás přijelo čtyřiadvacet a jen tři přežili. Zoufale se snažím najít odpověď, jak to, že se mi to podařilo přežít. Proč se mi nemoci, které mě postihly, nestaly osudnými? Jak to, že se mi povedlo se vyhrabat z toho, když jsem byl musulman? Vždyť jsem koneckonců jen normální, průměrný člověk." Kniha obsahuje fotografie.