Proluky

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“ Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“ Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?) Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)

Kdysi jsem přečetla všechno, co mi přišlo pod ruku. Dnes si už vybírám, protože času je čím dál méně. Přes způsob, jakým pan Hrabal píše, jsem si ho znovu chtěla připomenout. Bohužel, nic moc mi tato knížka neřekla. Je to více než dvěstěstránkový monolog jeho manželky, ale jeho ústy. Asi to tak mělo vyznít, protože kdyby to psal jako sám za sebe, vypadalo by to trochu nemístně.