Prokletý Modigliani

Po výborné autorově knize „Já, Vincent“ jsem sáhla po dalším portrétu malíře. Přiznávám, zprvu mi dělalo problém se do trochu rozevlátě a zpočátku hodně snově pojatého příběhu vnořit, tím myslím tu první, italskou část malířova života. Proto jen, po váhání, čtyři hvězdičky, i když s velkým plus. Ale v Paříži už to bylo skvělé, snad i proto, že autor knihy je sám na Paříž tak silně navázán, nebo i proto, že v pařížské části života je malířův život už dostatečně zmapován, takže může být konkrétnější. Prožijeme s Modim jeho malířské rozlety a pády, ale i rozlety a pády s alkoholem a hašišem. Vedle Modiho potkáme třeba Picassa, Utrilla, Soutina i básníka Apollinaira i další postavy tehdejší umělecké avantgardy. Projdeme s nimi na Montmartru a později i Montparnassu všechny ty hospody, kavárny i ateliéry, kde se setkávali. Já se na ta místa podívala aspoň na dálku, opravdu mě překvapilo, že třeba hospůdka Lapin agil (U čilého králíka) v Rue des Saules tu je dodnes. Stejně tak slavná La Rotonde na rohu Boulevard du Montparnass a Boulevard Raspail… Poznáme Modiho nejznámější milenky – a samozřejmé modelky – Rusku Annu Achmatovovou, tady mě překvapilo, že její vzpomínky zakomponované do románu vycházejí z autentických zápisků, Angličanku Beatrice Hastingsovou, a tu poslední, mladičkou Jeanne Hébuterneovou. Bohužel všechny tyto ženy měly nakonec tragické osudy, zvlášť smutný konec mladé Jeanne hodně zabolí. Prostřednictvím knihy budeme svědky i předčasné malířovy smrti. A nakonec to hlavní - poznáme malířovy obrazy, které jsem současně s četbou vyhledávala a zbavovala se postupně dávných, možná ještě dětských zkreslených představ o Modiglianových obrazech. * „Vždyť se podívej na portrét sebe a své ženy. Líbí se ti? Říkáš, že ano, ale všimni si dvou věcí. Kromě vás dvou na obrazu není nic a tvoje černé sako s rolákem ostře kontrastuje s oranžovou tváří tvé ženy, která sedí, zatím co ty ochranitelsky stojíš. A oba vystupujete ze světlého pozadí – vidíš, je tam hodně bílé, k té můžeš přidat jakoukoliv jinou barvu, hnědou, nebo i náznak modré. Myslíš, že vy dva jste na tom obrazu bez emocí – nebo naopak? Řekni, jak to je? Nejste přece loutky, jak mi někteří vyčítají? Ne, ne. Jste živoucí lidé. Tak vás vidím já. Ale na to musí divák přijít sám. Musí se umět dívat. A ty víš dobře, Lipchitzi, že dívat se je jedna z nejsložitějších činností člověka, a malíře zvlášť. Že já se dívám jinak? Že Soutine se dívá jinak? Že Picasso se dívá jinak? A ty? Vždyť ty se díváš taky jinak, viď, příteli? Tak se podívejme, prosím. Vždyť to znáš sám, k pochopení obrazu vede dlouhá cesta, zatímco odsoudit a hodit kamenem umí každý.“