Prokletý kraj

Další kniha mé oblíbené autorky a opět nezklamala. Uvědomila jsem si, že české autory vyhledávám čím dál více a objevila jsem několik talentů, ke kterým se určitě budu vracet, ale neplatí to u české detektivky. Tam mám velké mezery a v podstatě čtu jen Michaelu Klevisovou. Nevím čím to je, ale když jsem zkusila někoho jiného, zdálo se mi to naivní a prvoplánové a moc mě to nebavilo. To u této autorky nehrozí. Místo jednoduchých dialogů důsledně buduje atmosféru a lidskou duši, se všemi zákoutími, která si dovedete představit, zná dokonale. A tak jsem se s mírným napětím vydala, tentokrát, na Šumavu, do Jelení Hory. Výlet trval krátce, jen dva večery, ale stál za to. A já se přesouvám do Vietnamu, tam, kde Hory zpívají:-). A zvědavá jsem moc. No, není to čtení krásné?

Autorka mě na své osvědčené návnady ulovila znovu celkem snadno. Staré chalupy v poloprázdné vesnici, výrazné a tápající ženské antihrdinky, muži, kterým by ani převýchovný tábor nepomohl, kočky, psi, lesní zvěř, starožitnosti, a samozřejmě hustý propletenec vztahů a záhad. Navíc ještě inspirace v pro mne nejzajímavějším příběhu Palánových samotářů - o příchodu Slováků z Rumunska do poválečných Sudet (Kdybych byl jeden) a jsem na háčku za plný počet. Tedy skoro, během těch posledních dvaceti stran, plných ujasňování a dovysvětlování, pátá hvězda v tom nekonečném šumavském hvozdu někde zabloudila. 85 % (zatím 956 hodnotících s průměrem 83 %). … Musela jsem si rozplést cop a místo něj nosit dva stočené v týle a převázané šátkem, aby každý viděl, že už nejsem panna. Kdybych to neudělala, ostatní ženské by mi stejně vlasy ustřihly, a ještě by mě zbily. P.S. Základní rozdíly proti sérii s Bergmanem: o něco menší počet zainteresovaných osob (jen třináct místo obvyklých osmnácti) a absence Bergmana.