Prokletí impéria

„Tuhý kořínek imperiální tradice se po zániku sovětského impéria odhalil nejlépe, kdykoliv byla zpochybněna role Ruska jako vůdčí mocnosti. Právě to se stalo v roce 2004, když se na Ukrajině prezidentského úřadu ujal Viktor Juščenko. Jeho sbližování s EU a NATO škodilo z ruského pohledu vlastním zájmům. Politika Moskvy se v té době zároveň mohla stále opírat o skutečnost, že většina ukrajinského obyvatelstva v průzkumech veřejného mínění členství v NATO odmítala a že členství Ukrajiny všeobecně nevítali ani samotní spojenci. Na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 prosadili Německo a Francie pouze nezávaznou perspektivu vstupu Ukrajiny, ale konkrétní harmonogram stanoven nebyl. Nicméně jednání Ukrajiny se zeměmi NATO představovalo v očích ruských „vlastenců“ zradu Ruska, neboť jednání bývalých sovětských republik se západními institucemi zpochybňovalo ruskou nadřazenost. I zcela mimo jakékoliv konkrétní zájmy to zakládalo ruský postoj k Ukrajině plný resentimentů. Ruská politika nepovažovala za skutečného protivníka Kyjev, nýbrž Západ, s nímž soupeřila o vliv. Z tohoto hlediska nebyla Ukrajina ani Bělorusko subjektem mezinárodní politiky, ale figurkami na šachovnici nového konfliktu mezi Východem a Západem.“ Další skvělá kniha, tentokrát se zaměřením na imperiální realitu minulého a současného Ruska, budování ruské národní identity a výstavbu základních národních mýtů. Autor je původem Němec, pohled na Rusko, prezentovaný v knize, tedy osobně považuji za veskrze německý. Text je faktograficky nesmírně bohatý a inspirativní. Imperiální příběh Ruska začíná hluboko v minulosti. Autor sleduje a komentuje historii a události klíčové pro vztah mezi Ruskem, Polskem, Ukrajinou a Německem. Kniha je z tohoto pohledu detailním rozborem mezinárodněpolitických vztahů mezi zmíněnými státy, resp. národy. Kniha odhaluje, dekonstruuje a delegitimizuje mnohé současné ruské fenomény a národní mýty na pozadí historických a kulturních událostí, publikovaných literárních děl a v neposlední řadě též zaznamenaných postojů ruských historických elit. Důraz je kladen na původ ruské imperiální a imperialistické ideologie. Lze se tak dozvědět, kde a proč vznikají soudobé mocenské nástroje a propagandistické pozice dnešních moskevských elit, např. zjevně ideologický postoj, že Ukrajina není a nikdy nebyla samostatným národem, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové, tzv. „trojjedinost“ ruského národa, nebo třeba odkud kulturně pochází typicky ruský pocit ublíženosti tváří v tvář světovému společenství, fenomén panslovanství, původ propagandistického užití pojmu „rusofobie“, ruský vztah k pravoslaví a k bohu, mentalita oběti v kontrastu s pocitem absolutní výlučnosti a výjimečnosti, fetiš územní velikosti, opozice a antagonismus vůči Evropě a Západu, a v neposlední řadě též např. kde se bere inherentně ruský pocit absolutního a nevyvratitelného nároku na západní území, myšleny primárně Ukrajina, Bělorusko, Litva, ale později též další části Evropského subkontinentu. Autor obšírně komentuje základní stavební kameny ruské imperialistické ideologie: „konstrukce nevyhnutelného antagonismu mezi Východem a Západem, fixní idea o západní rusofobii a představa, že existuje ostře vymezená alternativa buď existence Ruska jako impéria, nebo jeho neexistence jako národa.“ Všechny tyto myšlenky, mýty a propagandistické nástroje a pozice mají velmi konkrétní historický původ, oporu v historických událostech, plně racionalizovatelný dobou, ve které vznikaly, tehdejší politickou situací, imperiálními záměry, a naopak jsou naprosto nepochopitelné a neobhajitelné dnes – alespoň tedy pro západního člověka. Text je mimořádně zajímavý a myšlenkově bohatý, autor předkládá ohromné množství informací o příslušných oblastech Východní Evropy. Již jsem psal u jiných knih na tohle téma, historie je to extrémně složitá, a přestože se nás přímo dotýká, stále z větší části přinejmenším zamlžená anebo rovnou neznámá. Autor se dotýká mnoha témat, objevné pro mě byly poznámky ohledně sovětské motivace k uzavření paktu Molotov Ribbentrop, nebo též záměrné zpoždění Rudé armády v souvislosti s Varšavským povstáním, nebo třeba detailní rozbor filozofie Dugina a Evoly, anebo zcela obecný postřeh ohledně naprosté a absolutní neschopnosti západních demokracií, jakkoliv se bránit politice resentimentů. V textu je toho pochopitelně mnohem a mnohem víc. Za největší přínos knihy považuji doplnění, vysvětlení a dekonstrukci dalších vláken v temné a záměrně zmatené pavučině kremelské propagandy, politické rétoriky, ruských národních a základních mýtů a ruské národní vize. Kniha je to opět parádní. Ukazuje imperiální realitu současného i minulého Ruska. Ukazuje, že jakkoliv se Rus snaží, a historicky vždy snažil, implikovat „imperialistický západ“, jediným faktickým impériem současnosti je ve skutečnosti Rusko samo. Čtenáři naneštěstí nezbývá než žasnout a uznat, že umění politické rétoriky a ideologické propagandy Rusové zvládli bravurně. K naší škodě. Zájemcům o historii doporučuji. „Rusko je autokratický stát. vzhledem k jeho velikosti, rozmanitosti obyvatelstva a zvyků i z mnoha dalších důvodů se autokracie jeví pro Rusko jako jediná možná přirozená forma vlády. Všechny protiargumenty jsou marné a sebemenší oslabení autokratické moci by vedlo ke ztrátě mnoha provincií, oslabení státu a k mnohému neštěstí lidu.“ – Oleksandr Bezborodko (1747-1799), ukrajinský šlechtic na dvoře carevny Kateřiny II. Veliké.