Prokleté domovy

Toto zařízení je vybaveno protiopatřením. Nemanipulujte s ním, prosím, neboť následným výbuchem se často porušuje zákon. Nikdy se nesnažte kouzlit nebo psát komentář při poslechu Hawkwindu. Čtvrtá knihy z boxu „Řeky Londýna“ mě docela zklamala. Prokleté domovy jsou jakýmsi úpadkem v příběhu. Vlastně mě mělo varovat to, že na přebalu knihy Kateřina Bažantová nenakreslila velké oči, tak jak tomu je v předcházejících i nadcházejících přebalech. Prokleté domovy tak nestrádají pouze obsahově, ale i graficky. Citát: Budeme kout jeden prsten? Co se týče obsahu, musím napsat, že tu vlastně není žádná pořádná akce k zapamatování, tak jak tomu bylo dříve. Například jízda ukradenou sanitkou, znetvoření Grantovo společnice, nebo plavba v jedné z řek Londýna – to vše si čtenář zapamatuje, ale v tomto příběhu není nic výrazného. Možná až na samotný destrukční konec, ale ten byl očekávaný celou dobu. A navíc byl konec strašně přehnaný a myslím, že skutek samotný poslal tuto knihu do trosek. Malá ochutnávka: Zaplála ve mně naděje. Pokud to bylo jeho vlastní auto, pak už stačilo jen záběr opět graficky vyladit, získat podklad pro hledání na dopravním inspektorátu a rázem bych měl jeho jméno, datum narození a prostřednictvím Národní pojišťovací databáze i adresu jeho trvalého bydliště. Což by jen dokázalo, že i Velký bratr může být k něčemu dobrý. Příběh mi kazila i absence výraznějších humorných scén, postrádal jsem ten klasický Britský humor, na který si čtenář zvykl v předcházejících dobrodružství. Ano, seržant Grant sice má pár ironických veselých poznámek, ale to vše ihned zapomenete, protože se do příběhu nemůžete vložit s plnou parádou. Tohle je zatím nejhorší příběh v sérii. Byl jsem zklamán. Příběh jsem si vůbec neužíval. Citát: Dal jsem si ještě jedno pivo a šel spát.

V tomhle díle mě Aaronovitch dostal. Dovolil si v něm lehce vybočit z vytýčené trasy a své dosud jen tu a tam opatrně vykukující potlačované vášni pro architekturu dát volný průchod. Tentokrát nešlo především o zápletku. Tentokrát byl zkrátka hlavním hrdinou ve skutečnosti ten barák, kde se vše odehrávalo. Miluju architekturu a moderní zvlášť. Takže podrobné popisy Skygardenu jako funkcionalistického skvostu městského bydlení mě uváděly v nadšení. Toužila jsem se o něm a jeho stvořiteli dozvědět víc. Vidět fotky, plány, nákresy. To, že jsem o něm do té doby neslyšela, mě nepřekvapovalo. Vím, že nic nevím. :o) Hledala jsem, nenašla jsem. Jak říkám, Aaronovitch mě dostal. Stavba i její autor jsou pouhou fikcí. Ale krásnou. A tak poutavě napsanou, že jsem jí uvěřila. :o)