Profesor na frontové linii

ODS se absolutně nepoučila. Čteme-li trochu mezi řádky, záhy pochopíme, že Petr Fiala je vlastně jen starý dobrý (nebo špatný?) Václav Klaus v novém kabátě. Občan má chodit k volbám, jinak má mlčet, zejména pak nesmí ovlivňovat politiku prostřednictvím neziskových organizací. Klientelismus je přirozená součást systému, mají ho všude na Západě. Migraci vyřešíme návratem k národním státům, musíme více zbrojit. Všude je diktát EU a neomarxisté… bla bla bla. ODS je prostě taková umírněnější strana euroskeptických populistů, umírněná proto, protože prostor napravo (i nalevo) od ní je již vyplněn jinými, konzervativnějšími subjekty. Petr Fiala zkrátka balancuje na hraně zákona. Snaží se „rozlišovat, co je morálně špatné a co je trestné, což není totéž.“ A tady naráží hřebíček na hlavičku. Pokud chce Petr Fiala v čele ODS coby praktikující křesťan zlepšovat politickou kulturu v ČR, nemůže obhajovat nemorální jednání jen proto, že není vyloženě trestné. S takto nastavenou politickou linií může ODS čekat maximálně to, že její vládu budou chtít občané za nějaký ten pátek opět svrhnout. Víc moje recenze v záložkách.

„Takže politolog a politik, politik a politolog, profesor i předseda a hotovo. Všechno dohromady, v integrální jednotě, to jsem já.“ (str. 286) Připadá-li vám už té politiky v posledních dnech a týdnech příliš, zklamu vás. V téhle recenzi se jí nevyhneme. Před časem jsem se na tomto webu v jednom komentáři vyjádřil nepříliš kladně o knižním rozhovoru s profesorem Jiřím Drahošem, v době, kdy sepisuji tuto recenzi, kandidátem na prezidenta České republiky ve druhém kole volby. Kniha s názvem Věda života (Rozhovory s Jiřím Drahošem vedl Jiří Padevět, Academia 2017) přinesla, alespoň podle mého názoru, suchopárné, sáhodlouhé úvahy doslova k neučtení. Zpovídaným v titulu nyní recenzovaném je také profesor, a to profesor politologie Petr Fiala, předseda Občanské demokratické strany a místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tenhle knižní rozhovor to je, jak se říká, jinačí káva. Miroslav Balaštík si sice s profesorem Fialou tyká, ale přesto (nebo právě proto) neklade jen uctivé otázky, ale neváhá oponovat, otázku zopakovat, je-li toho názoru, že tázaný se snažil z tématu vyvléknout. Kapitoly spíše životopisné střídají se s pasážemi, kde Petr Fiala představuje své názory na politiku, kulturu a život vůbec. Nechybí ani několik nepříliš rozsáhlých fotografických příloh. Jste-li zvyklí podtrhávat si v knize zajímavé pasáže, tak nezapomeňte před čtením tužku řádně ořezat. Tady je totiž co podtrhávat. Nemusíte vždy souhlasit, ale upřít Petru Fialovi pronikavé myšlení a zajímavé postřehy prostě nelze. Příklad? „Je paradoxní, že po politice chceme, aby byla úplně primitivní a jednoduchá. Když jsem do ní vstupoval, říkal jsem si, že do ní můžu vnést svou životní zkušenost a kompetenci, rozhled, vzdělání, kariéru profesora na univerzitě, autora knih a studií o politice, a najednou jsem se ocitl v prostředí, v mediální prostoru, který mě nutí, abych to všechno vlastně opustil.“ (str. 241) Opomenout nelze ani povedenou, vkusnou a jednoduchou grafickou úpravu knihy, jejíž autorkou je Alena Gratiasová. Profesora Fialu na frontové linii doporučuji všem, které politika ještě neomrzela. A možná stejně tak právě i těm, kteří nad tou současnou kroutí hlavou.