Václava Koptu jsem si coby komika začal všímat po jeho návštěvě v talk-show Karla Šípa v roce 2013. Ne že bych vyloženě sledoval jeho následující comeback, ale věděl jsem o něm a oblíbil si ho. Když pak (po sedmi letech) vyšla kniha jeho humorných vzpomínek, nedokázal jsem přečtení dlouho odolávat, obzvláště když rozsah činí bratru sto třicet stran i s ilustracemi. A světe div se, dostavilo se mírné zklamání. Hned několik prvních historek mi bylo povědomých z jeho televizního vystoupení a vzhledem k tomu, že ani tehdy nebyly nijak třeskutě vtipné, literární podoba jim prospěla pouze v tom, že jsou řemeslně krásně napsané. To je ostatně asi největší Koptova přednost, hrát si se slovy. Nepokouší se o krkolomné výstřednosti, ale starosvětsky využívá možností nápaditých metafor. Problém je, že příběhy samy o sobě jsou spíše milé než zábavné a ve finále jich není příliš. Takže když v závěru autor slibuje do roka nebo dvou pokračování, člověka bezděčně napadne, kde je vlastně chce nabrat.

Krátká kniha příběhů a vzpomínek z hereckého prostředí i života od tohoto oblíbeného herce se četli dobře.