PROČ spolu před svatbou nebydlet a nespat

Některé postřehy se mi zdály skvělé, ale na mnoha jiných místech mi text přišel až příliš zjednodušující. Pokud je v titulu knihy otázka, proč spolu před svatbou nebydlet, zdá se mi nemístné odbýt ji argumentem "protože by se spolu vyspali". Život je složitější a učit se bydlet spolu přece neznamená jen spolu souložit!

Pokud jste mladý katolík odhodlaný dodržovat "předmanželskou čistotu" a nevíte, jak to vysvětlit spolužákům, tato kniha Vám může pomoct. Komukoli jinému spíše uškodí. Mám potřebu se zde trochu rozepsat, protože název je silně zavádějící. Nejde o mezioborovou argumentaci, na dané téma, ale o nepoučenou křesťanskou mravouku. Jediný použitelný argument spočívá v tom, že pokud usilujete o dlouhodobý vztah, je fajn druhého první trochu poznat, než s ním půjdete do postele. Budiž. Ale autor sám přiznává (s. 38-40), že hlavní důvod pro abstinenci je pro něj duchovní. Chápe ji jako dar Bohu. Mluví o lásce - ale primárně myslí lásku k Bohu (!), ne k partnerovi. A jako podpůrné argumenty cituje Bibli (argument ab autoritatem, který přesvědčí jen přesvědčené). Zásadní pro mě je, že kniha obsahuje i pasáže problematické. A tím nemyslím úsměvný argument hygienou v úvodu knihy (invalidní, pokud pán někdy jel MHD nebo použil veřejné WC) nebo vědecky zajímavý popis mikrochimérizmu (jehož spojitost s tématem je ovšem neprosto nevysvětlena), ale výrazná zjednodušování nebo zkreslování reality. Např. teze, že vrchol vztahu je teprve dítě; těhotné a kojící ženy jsou sexy (což v kontextu implikuje že rodičovství zlepšuje (sic) sexuální život); teze, že kdo nechce děti, skončí život "v osamělosti a bez lásky" (s. 60); sexismus; autor dokonce čtenáři sugeruje, že ani fungující vztah nemá valnou cenu, pokud v něm nedodržujete předmanželskou čistotu (s. 46-48;65-66). V knize se opakovaně (jako ostatně už v názvu) mluví o svatbě. Ta je pro autora očividně zásadní. Nikde se ovšem v knize nevysvětluje, proč je svatba tak stěžejní milník, když navíc může přijít po libovolně dlouhé době vztahu. Na s. 45 čteme příběh, jak mladému muži radí, ať si svou přítelkyni raději vezme, pokud nedokáže vydržet s ní nespat. Na s. 66-67 popisuje (a očividně kvituje) scénáře, kdy se dvojice brala po osmi letech resp. po dvou měsících. Je tedy nabíledni, že se autorovi jedná jen o požadavek "vydržet do svatby". To je velká škoda, protože jediný rozumný argument celé knihy (tedy, že abstinence je nejlepší způsob, jak se s někým komplexně poznat), je tímto vyhozen do koše. Nejen, že o něj ve skutečnosti nejde, dokonce je tímto principem přímo popřen. Protože pokud katolická mravouka k abstinenci nutí, vhání ty, kdo ji berou poctivě, do neuvážených svazků. Mladí katolíci (ze skušenosti) se tak mnohdy neberou proto, že by se pro druhého plně vědomě rozhodli, ale protože to "nemůžou vydržet". Vskutku neochvějný to pilíř manželství. Druhá část otázky z názvu knihy (společné bydlení) je odbyta přesně 4 větami a informační hodnota tomu odpovídá. Summa summarum jde o post-hoc racionalizaci lidového mudrce bez patřičného vzdělání. Pán vystudoval "křesťanskou výchovu", nikoli psychologii, sexuologii, antropologii či jiný obor, který by jej disponoval poučeně mluvit o tomto tématu. (Což, abych byl fér, muselo být jasné každému, kdo si přečetl medailonek na obalu a odhadl rozsah textu.) Na výsledku je to bohužel znát.