Kinnell opět dokazuje, že mlčení a ticho je v poezii to nejdůležitější. Nevyřčené a nepopsatelné, které se vyjevuje v úsporném zacházení s jazykem, je tím, čím je Kinnellova poezie uhrančivá až k zbláznění. Kinnell, ač zazanamenává jinak všední události, nikdy nesklouzává k sentimentalitě nebo krasořečení. Každé slovo je jakoby vydobyté z lůna všední situace a přeměněné ve spirituální až mýtický zážitek. Vynikající je i překlad Antonína Přidala, který přeložil i první výbor z Kinnellovy poezie, který vyšel pod názvem Věci, o kterých s nikým nemluvím v roce 1986 v legendární odeonské edici Plamen. Zajímavé by bylo srovnání s poezií Roberta Frosta, který je stylově také velmi úsporný. Pro zájemce o podobnou poezii doporučuji též výbor současné novoanglické poezie Vítr z Narragansettu, který vyšel v nakladatelství Fra.

Již třicet let se kochám básněmi Galwaye Kinnella a nemohu se jich nasytit. Jsou neskutečně jedlé a tak potěšil velice i tento nový výbor z díla. Andělé na hřbitově "V těchto studených dnech stojí nad našimi mrtvými, kteří vytrysknou květem, jen co v nich vyhnije paměť a lidský tvar, každý nahrben a s křídly lehce rozepjatými, jako by se ohřívali nad ohněm."