Proč je dobré cítit se špatně

Podle obálky i názvu docela nenápadná kniha, nakonec však příjemné překvapení. Autor text pojal jako víceméně úvod do hodně mladého oboru evoluční psychiatrie a ukazuje, že pokud budeme na duševní poruchy či emoce pohlížet evoluční optikou, nebude to přínosné jen pro lepší porozumění lidské mysli, ale pravděpodobně to také výrazně pomůže nespočtu pacientů. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to myšlenka docela zřejmá, podle autorova svědectví se to v psychiatrické praxi skoro vůbec neděje, a narazil i na lékaře, kteří nezpochybňují jen význam evoluce pro porozumění duševním stavům člověka, ale zpochybňují i samotnou evoluci. Celkově hodně zajímavé a inspirativní čtení plné důmyslných hypotéz i pouhých domněnek, které se nakonec mohou ukázat jako zcela chybné, nicméně základ se jeví vcelku solidně a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Podle obálky i názvu docela nenápadná kniha, nakonec však příjemné překvapení. Autor text pojal jako víceméně úvod do hodně mladého oboru evoluční psychiatrie a ukazuje, že pokud budeme na duševní poruchy či emoce pohlížet evoluční optikou, nebude to přínosné jen pro lepší porozumění lidské mysli, ale pravděpodobně to také výrazně pomůže nespočtu pacientů. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to myšlenka docela zřejmá, podle autorova svědectví se to v psychiatrické praxi skoro vůbec neděje, a narazil i na lékaře, kteří nezpochybňují jen význam evoluce pro porozumění duševním stavům člověka, ale zpochybňují i samotnou evoluci. Celkově hodně zajímavé a inspirativní čtení plné důmyslných hypotéz i pouhých domněnek, které se nakonec mohou ukázat jako zcela chybné, nicméně základ se jeví vcelku solidně a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Za mě úplně super knížka, dozvěděla jsem se tu hodně zajímavých věcí. Evoluční psychiatrie je zajímavým oborem, jímž jsou mnozí psychiatři i laikové bohužel nedotčeni. Evoluční psychiatrie neříká nutně to, že veškeré nemoci mají některé své "adaptace" - třeba že člověk s ADHD má vlastně evoluční výhodu, protože ačkoli je roztěkaný, dokáže hyperfocusovat na určité podněty, obecněji řečeno, že věnuje pozornost takzvaně všemu (což bylo možná dřív výhodné). Evoluční psychiatrie tvrdí spíše to, že dříve mohly mít některé stavy (např. deprese) určité funkce, které se však kombinací prostředí a našich genů staly pro nás lidi jakousi slepou uličkou. Krom toho, mnoho lidí neví třeba o tom, že jedna teorie hovoří o poruše nálady zvané jako deprese jednu zajímavost: mohlo být dříve totiž výhodné se stáhnout do sebe, nikam nevycházet - aby se zamezilo případným infekcím. Takzvaně, šetřit energií, nic extra nedělat, aby se nezvyšovalo riziko újmy nebo dokonce smrti. V projevech nemoci se kombinuje genetika a prostředí. Naše genová výbava a kombinace genů + třeba to, jakým toxinům budeme vystaveni v děloze (nebo až později). Nesse správně poznamenává: na školách se učí všemožné teorie emocí, jak vznikají, jak se v mozku projevují, ale nikde se tak moc nezmiňuje fakt, že emoce mají nějakou FUNKCI. Každá má nějakou funkci. Přiblížení x odtažení. Zvýšení zájmu, což povede k většímu prohledávání okolí a zvýšení šance, že narazíme na něco pro nás zajímavého nebo užitečného. A tak dále. Autor by ale mohl ubrat na takové tendenci omílat jedno téma několikrát, ale pokaždé o něco jinak. Pak by se dovnitř vešly i jiné zajímavé informace, např. mi přišla zajímavá pasáž o tom, jak bipolární porucha souvisí u příbuzných s určitou mírou větší sociability a tuším že jazykových schopností (?) - toto a některé další informace by mi třeba přišlo zajímavé více rozvést.