Doporučuji všem, kteří se musí potýkat s nějakou životní zkouškou nebo chtějí posílit svojí víru. Bernadette Moriauová je sestra františkánka (sama sebe nazývá žákyní svatého Františka z Assisi), která vstoupila v 19 letech do řádu, aby svůj život zasvětila Bohu a pomoci druhým. Několik let pracovala jako ošetřovatelka, ovšem nakonec sama onemocněla několika vážnými chorobami a tím pádem se stala invalidní. Přesto se v rámci svých možností snažila být užitečnou a smířit se se svými chorobami. V 69 letech se zúčastnila poutní cesty do Lurd a po návratu z nich se zázračně vyléčila. Bernadettino uzdravení je 70. lurdským zázrakem za posledních 160 let. Ve své autobiografii se pokouší o vysvětlení, proč se milosti uzdravení dostalo právě jí (pro šíření svědectví a pro slávu Boží), a především chce svým svědectvím posilovat víru, povzbuzovat nemocné, aby neztráceli naději a kontakt s Bohem. Bernadette říká, že nechce nikoho přesvědčovat, jen popsat, co se jí stalo. Kniha je určena všem, ateistům, polověřícím i věřícím a pro mě byla přínosem. Je příkladem pro to, jak se vyrovnávat s životními zkouškami. Za všech okolností najít v sobě to nejlepší, čím jsme. „Umývejte se láskou, láskou k sobě samé…“. „I sebekostrbatější život není předem ztracen nebo beze smyslu… Jen Pán zná opravdovou hodnotu každého člověka… Tajemství života nespočívá ve schopnosti akce a produkce, ve schopnosti činnosti, ale v bytí. Každý člověk navíc přispívá svým dílem, třebas malým, nikdo není neužitečný ani vyloučen. Každý na světě tu má místo, které mu náleží.“ „Všechno od začátku mi bylo dáno, narození, dětství, víra, řeholní život, řada životních zkoušek, tisíc a jedna radost, uzdravení, znovuzrození, to jsou Boží dary. A já ničeho nelituji, nic nezatracuji. Život, jakkoli těžký, stojí za to žít až do konce. Takový, jaký je… Držte se.…“ A důležité poselství knihy je i v tom, že !!!!: „Milosti (zázraky) nejsou obvykle vidět, každý den je jich spousta. Jen je už nevidíme a neumíme je rozpoznat. Já, Bernadette, nejsem v udělení milosti výjimkou.“ Slovo závěrem napsal její biskup: „Člověk je stále hodný úcty a důstojnosti, třeba zastřené či překryté nemocí nebo jakýmkoli jiným postižením. Prostřednictvím setkání s křehkostí svého bližního může člověk zaujímat postoje…., milovat jako On, chovat se božsky.“

Autorka, sedmdesátnice, vyléčená z těžkého zdravotního stavu po návštěvě světoznámého poutního místa, v této knize popisuje, jak přijala velký dar uzdravení. Jako řeholnice žila pro Boha a pro lidi a nebylo to pro lehké, tak jako pro všechny nemocné, vyrovnat se s nemocí. Přesto ji statečně i s těžkými bolestmi, které se neobešli ani bez tišícího morfinu, snášela. Brala svůj život jako oběť Bohu za sebe i za celý svět. Její lékař jí doporučil navštívit místo, kde nemocní nejsou jen uzdraveni, ale snáze nesou obtíže života. S velkou důvěrou se odebrala na pouť, s odevzdaností do vůle Otcovy a tři dny po návratu domů, pocítila uzdravení. Deset let trvalo, ne byl zázrak uznán. Ona v této knize uvádí nejen návštěvu Lurd a uzdravení, ale celý její život, za který vzdává Bohu vděčnost a důvěru. Chce nás všechny povzbudit, abychom nikdy neztráceli naději a Bohu důvěřovali