Pro Polinu

„Láska je pro mě největší téma,“ svěřil se autor. Tento cit prostupuje každou stránkou jeho útlého románu. Na 236 stranách se setkáme s jeho různými podobami. S láskou mateřskou, romantickou, k domovu, ke stylu života, k přátelům a hlavně k hudbě. Text svou strukturou připomíná symfonickou báseň. Chvíle zdánlivého klidu, kdy se nic neděje, střídají dramatické okamžiky, které mění běh životů. A když už se zdá, že je vše u konce, objeví se ještě pár posledních majestátních tónů, tedy stránek. Podivínský a tichý Hannes má tendenci utíkat. Před čím vším? Hlavně před sebou samým. Místo toho, aby se pokusil o něco velkolepého, raději se uchýlí ke kariéře stěhovače pian a ke vztahu, který pro něj nemá budoucnost. Polina prchá také, ale opačným způsobem. Nedokáže postát na místě. Až zdánlivě definitivní konec je oba donutí k akci. Skvěle vykreslené jsou nejen obě hlavní postavy, ale i další protagonisté, kteří jim zdárně sekundují. Při čtení si člověk rozšíří nejen hudební obzory, ale také povědomí o stěhování těžkých nástrojů. Pomalu plynoucí příběh mě chytil za srdce. Hudbu jsem při jeho čtení slyšela snad všude a určitě mě inspiroval i k tomu, vyrazit na nějaký koncert vážné hudby.