Pro co si jdeš, vlku?

Uhrančivá běloruská próza zachycující poněkud zmítavě, jako by kodrcala po nehostinné kamenité půdě (anebo tak jako tajemné šaptuchy skákala bažinou po suchých místech, jež znají jen ony) zemitost, zhrubělost a změťovitost osudů jedné – řečeno se Snyderem – „krvavé země“. Zároveň je tu silná dávka magického vidění, absurdity i v podstatě velkolepého symbolismu, což jsou nejen společné rysy „alternativních“ (tj. ceněných asi spíš v neoficiálních kruzích) současných východoslovanských próz, ale v podstatě asi také – zúžím-li perspektivu na dnešní Rusko a Bělorusko – jediný způsob, jak vnímat tamní nekompromisní realitu. Román Evy Vežnavec je sice nerozsáhlý, ale obsáhne komplexní vír tragédií dvacátého století, všechna ta příkoří osobní a lokální (těch je víc), ale i ta, jež plynou z velkých dějin. Je toho tolik, že to pomalu přestává být drásavé a stává se to pouhou bizarní, naprosto vykloubenou realitou, kterou čtenář jako by pozoroval za sklem, jako by byla trochu v mlze z nedozírných bažinných lesů anebo – a to asi mnohem spíš – zastřena trvalým a silným alkoholovým otupením, ať už jej způsobila německá vína z dovozu, anebo místní „samahonka“. Zajímavé v této souvislosti je, že dějiště románu, tento nešťastný kus donedávna ještě divoké a nuzné krajiny, se mi až na větší města nepodařilo dohledat na mapě, je tedy buďto nějak šikovně zamaskována za pozměněnými názvy, anebo jde o sídla fiktivní. Drobnou výhradu bych měl jedině k české podobě knihy: překlad musel být mimořádně náročný a překladatel i redakce odvedli velmi dobrou práci, přesto mám pocit (intuitivně, neb srovnání s originálem pochopitelně nemám), že občas je použito – patrně vlivem originálu – kontextově ne zcela patřičné slovo či obrat. Snad to zčásti byl překladatelský záměr, ale spíš se domnívám, že jde prostě o nedopatření. To samé se místy objevuje i ve stylistické rovině. Překlep jsem ovšem v knížce našel jen jediný. Oceňuji vysvětlivky (nejspíš z větší části připojené překladatelem) i zachování řady běloruských výrazů a jmen v textu (jen způsob transkripce mě občas překvapil – měl jsem za to, že tradičně se to přepisuje jinak – např. „ě“ místo „ie“), dodává to próze exotický, bezmála kouzelný kolorit. Myslím ovšem, že tato rovina textu měla být tematizována v nějaké překladatelské či ediční poznámce, mimoto by si kniha zasloužila i doslov, obšírněji charakterizující autorčinu tvorbu, situaci současné běloruské literatury a historický kontext. Román každopádně vřele doporučuji k přečtení, je škoda, že ač vydán nedáno, neprávem poněkud zapadl.

Velmi zvláštní kniha, v tom dobrém slova smyslu. Hodně mi to formou připomínalo Evropanku od A. Sevruka.