Přístav toužil

Čo slabika to verš v meditatívnych básňach amerického minimalistu.

Poezie založená na tradičním hodnotovém základě, ale zároveň výrazově experimentující – byť nesmírně soustředěně a pečlivě v prostorových souřadnicích bílé strany. Laxovy vertikály a chumly vnímám asi na třech rovinách: 1. rozkouskování slov jako stočení pozornosti k různým rovinám jazyka (samozřejmě ke slabice, ale i k interpunkčním zámlkám a dvojtečkám) 2. zdánlivě odosobněné psaní jako impuls ke kontemplaci ("kaž / dé / slo / vo / mo / d / lit / ba"), což umožňují různá opakování, obměňování a variování celků nastolující určitý rituální rytmus 3. s vědomím Laxova životního příběhu lze na básně nahlížet doopravdy i jako na určité "vhledy do krajiny"; Lax pracuje s různými úrovni abstrakce (barvy – pojmy – hrubé vjemy), které umožňují zachytit přírodní cyklické proměny s univerzálním vyzněním, ale zároveň v mé hlavě udržují krásnou představu: sedmdesátiletý Američan na dobrovolné samotě poloprázdného řeckého ostrava potýkající se se slovy, zatímco se před ním míhá příliv a odliv, slunce a hvězdy, stromy a skály. "Jeden" ostrov, zdvihání "jednoho" kamene – tato opakující číslovka jako by dokazovala, že navzdory sklonu k redukci výraziva až na nejelementárnější základy autor stále čerpá z toho nejkonkrétnějšího, z nevzrušeného konkrétního pozorování a pojmenovávání. Vynikající doslov Jakuba Guzira, který dává nahlédnout i do výborem nezahrnuté tvorby, např. cirkusových básní (akrobacie jako epifanie) či schválně nesrozumitelné korespondence s Thomasem Mertonem.