Přírodopis nedokonalosti

nedokonalost je přírodní normou a důkazem evoluce, příroda nic neplánuje, nýbrž nachází možná řešení pomocí již existující struktur či funkcí Pievaniův výklad začíná jako populárně naučný text, pak rozvolňuje do eseje a končí moralizující úvahou, tematicky vznik vesmíru - DNA, rudimenty, atavismy - lidský mozek - technologie laikovi přístupné, čtivé až oddechové, hodně zobecňující, bohužel nihil novum, autor si často ve svých úvahách odporuje (myslím, že kdyby Homo sapiens jednal vždy korektně, spravedlivě, pravdivě a bez předsudků, tak by už dávno vyhynul)

mirne zklamani Pokud mate nacteneho Dawkinse, Diamonda, Wrighta, tak nemusite cist Pievaniho. Pokud mate nactene knihy k (nejen evolucni) psychologii (Arieli, Hansen, Buss, Sapolsky, ...), tak Vas povrchnost Pievaniho doslova zklame. Vyborne to shrnul LOS - zacatek je jeste docela rozumny, byt nijak prevratny, autorovy "zakony nedokonalosti" se vicemene prolinaji a prekryvaji. Esejisticka cast o lidech, lidskem vnimani a iracionalitach je pouze prehled vykriku - vykriku pro zasvecene (kteri doklady percepcniho zkresleni znaji z jinych knih) a nekdy v nich autor usvedcuje sam sebe z neznalosti(?). Dost me otravilo, kdyz uvedl, ze psychicke potize (deprese ad.) nejsou adaptivni (cetl Nesse? Hansena? RIdleyho?), a o par stranek dal sam svuj nevysvetleny "nazor" plynule poprel (totez provedl vickrat - diky LOS za povsimnuti). Rada nazoru je hodne diskutabilnich, nektera tvrzeni jsou na hranici pravdivosti a prilisne zobecnovani je leitmotivem cele knihy (aspon jeji druhe pulky). "Citovani" literatury mi prislo ponekud nedotazene - obvykle jsou citovani klasici oboru (Darwin, Jacob, Dawkins, Gould), pricemz citaci je jako safranu a objevuji se hlavne v prvni polovine knihy. Citovana a DALSI DOPORUCENA (asi ne vse ocitoval) literatura obsahuje 81 polozek a jen necela ctvrtina jsou clanky v odbornych casopisech a sbornicich - vcetne sesti autorovych ;). Ve druhe pulce knihy se citace vytrati - autor zrejme chrlil sve myslenky na papir v invencnim zachvatu. Trochu tim pripomina jine filosofy (Godfrey Smith, Komarek), ale prijde mi, ze ve srovnani s nimi pise v nejake podivne zkratkovite kreci. Za zajimave a inspirativni povazuji ctvrtou a patou kapitolu, sesta mi prisla ponekud manipulativni (presvedcit ctenare o svem uhlu pohledu vybiranim faktu a prikladu) a sedmou jsem si uz opravdu neuzival...