Přičitatelnost vědění o právně významných okolnostech právnickým osobám

(dokončení komentáře podaného výše) Posledně připomínka. Autor odmítá normativní obsah slova "moci" u jednotlivých skutkových podstat vědomostních norem. Činí tak s odkazem na nepřípustnost právního řádu přikazovat subjektům nemožné. Činí tak s představou, že tato zápověď je samozřejmá. Ale ona není. Snad pokud zastáváte některé z přirozenoprávních pojetí. Ale jelikož jste rozumní, to neděláte. Daná úvaha podle mě pochází z procedurální přirozenoprávní teorie Lona Fullera. Jeho teorie je ovšem při nejlepším sadou zásad dobrého legislativce a není to rozhodně něco, co musí být akceptováno (tato teorie zkrátka není imanentní pojmu práva ani právního státu), jakkoliv daleko třeba i akceptováno je. I zde bych byl tedy s normativními závěry spíše opatrný. Jsou mé poznámky něčím, co by oslabovalo kvalitu textu? Ne. Je to spíše pobídka k diskusi nad zajímavým tématem přineseném vynikající knihou.

Kolega z fakulty mi sdělil, že minimálně úvodní část knihy je pro její teoretický charakter poměrně stimulující a stojí za přečtení. Jakkoliv se tedy sám za civilistu nepovažuji a právnické osoby se do středu mého zájmu nikdy nedostaly, rozhodl jsem se knihu přečíst. Už proto, že mám rád jejího autora. Nu a stálo to za to. Kniha patří k jednoznačně nadprůměrným kusům v prostředí české civilistiky. Pravda, kvalita publikací v oboru se konstantně zvětšuje a standard se utváří na nové, ještě nedávno nepředstavitelné úrovni, to ale nechme stranou. Publikace je původem disertační práce (já ji ve formátu disertační práce i četl, nemohu tedy zaručit, že v textu knihy nejsou některé drobné úpravy), čtenáře tedy musí na první pohled zaujmout její rozsah. Jedná se o nějakých 100 stráneček, což je v kontextu disertací podprůměr. Musím ale říct, že autor toho prostoru využil opravdu na maximum, jeho formulace jsou husté a přesné, nepoužívá dlouhý rozvláčný styl - a je to asi dobře, Kniha se výborně čte (a to i pro ty z nás, kteří jsou zvyklí na témata větší abstrakce a toto téma je pro ně tedy poněkud přízemní), ale hlavně je naprosto k prasknutí informačně obsažná. Autorovo hlavní téma je de facto jeden paragraf v OZ a to ještě ne v jeho plném rozsahu. Ale autor dělá přesně to, co by mělo být předmětem právní doktríny - reflektuje jeho teoretický základ a vnímá širší souvislosti. Od obecného úvodu o povaze vědění v právu se dostaneme k pojmu přičitatelnosti a odtud už k jednotlivým subjektům, jejichž vědomí je PO přičitatelné (tj. orgánům a zástupcům), končí pak rozborem organizační (nepravou) povinností k řádnému nakládání s informacemi. To vše je základem vynikající publikace. Autor nadto nečerpá z českého prostředí (neměl by ostatně co čerpat), sahá tedy po německé knihovničce a pokouší se německou analýzu implementovat do českého právního prostředí. A je to skvělé. Autor nám totiž do práva PO přináší celou řadu nových konceptů a témat. To lze ostatně demonstrovat už na jeho analýze vědomostních norem v OZ (pozitivní x normativní, báze faktická x právní), činí tak přitom kriticky k textovému znění OZ (které si zasloužilo velkou kritiku – autor soud nevynáší, ale lze-li minimálně na první pohled chápat některé části normativního textu jako ryze ornamentální (a minimálně u otázky modality "musí" a "má" je to jisté), je to špatně). Zde ale nekončí. Skvěle zachycuje koncept přičítání v právu (jako naplnění skutkové podstaty okolnostmi danými u více osob spojenými přičitací normou (zurechnungsnorm)), poskytuje vynikající definici orgánu PO, dělbu zastupování na zastupování ve vůli a ve znalosti atd. atd. Přeci kniha přirozeně není dokonalá. Autor není filosof, nepodařilo se mu tak vystihnout některé subtilnější otázky filosofie a filosofie práva. První bod, který mne trochu trknul do nosu bylo jeho vymezení PO prostřednictvím teorie fikce a teorie reality (dodávám, že na tento bod mne upozornil výše zmíněný kolega). Nakolik já tyto konkurenční teorie chápu (a není jisto, že je chápu), jedná se jen o formu regulace jejich (PO) vzniku. Prvá tvrdí (a s ní úprava de lege lata), že PO vzniká uznáním stran zákona, druhá pak, že vzniká samotným svým existenčním projevem ve společnosti. Autor to nicméně podává jako teorie konceptu PO (prvá je pojímá jenom jako intelektuální fikci, druhá pak jako sociální entitu), což se mi zdá nesmyslné (mj. proto, že právo nemá kapacitu popírat jsoucí skutečnost -tak či onak bude PO sociální entitou, popírat to tedy nedává dobrý smysl a pojímat tak teoretické zakotvení PO dává smysl o to menší). To nicméně neberte jako kritiku - mohu se mýlit a to s docela dobrou pravděpodobností (jakkoliv se mi osobně má analýza zdá přesvědčivá). Problém začíná u vymezení vědomosti. Ten autor konstruuje třemi prvky. 1) Přesvědčením o skutečnosti, 2) důvodností tohoto přesvědčení, 3) reálnou existencí dané skutečnosti (A) na základě teorie korespondence (B). Přitom třetí bod je problematický. Tvrzení A a B po mém soudu dohromady nefungují. Definovat pojem vědomosti na základě fakticity se mi sám o sobě zdá problematický, nicméně A může být, ale B nemůže být, protože takové uchopení může často vést k disonanci komplikující právní vztahy (v takovém kontextu je totiž možné, že nejlepší možný stav vědění (tj. na úrovni současného vědeckého konsensu) je vadný, což vylučuje přičitatelnost, jelikož ta nekoresponduje s realitou), jelikož u korespondenční teorie pravdy má největší problém s epistemickými limity lidské přirozenosti. Pakliže má být dáno A, doporučuji B modifikovat konsensuální teorií pravdy, která se bude vázat právě na vědecký konsensus. Druhá připomínka k obecnému pojednání o vědění v právu se pak týká tématu absentujícího. Autor pojem vědění vůbec nepropojil s pojmem interpretace, což by po mém soudu bylo vhodné. Předpoklad vědomí bych přitom právě navázal na schopnost (duševní) kontextuálně správné interpretace pojmu. Tj. že jsem nosič informace vůbec neznačí, že ji vnímám jako kontextuálně relevantní. To je úvaha, která snad v knize mohla být rozvedena. Není - nevadí. Berme to jen jako námět k diskusi (který by pro téma mohl být relevantní například z pohledu §152/3 OZ v napojení na možné kognitivní omezení členů orgánu PO, jejichž znalost by měla být PO přičítána, nemůže se tak nicméně stát prostě proto, že ji takový subjekt není schopen mít, nabízí se zde, myslím, otázka kompenzace takového deficitu stran PO, jako další kategorie organizační povinnosti k řádnému nakládání s informacemi). (A zde mne porazil znakový limit komentářů na Databázi. Dokončení v druhé části.)