Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody

Pronikavá sbírka, jejíž myšlenková spletitost může být stejně fascinující, jako i iritující. Působí jako soubor jakýchsi pseudofilozofických maxim (to je nepochybně dáno i jejich lapidární formou a nekompromisně sebejistou – ovšem jaksi nadlidsky – dikcí), avšak s tím, že namnoze nesdělují žádnou zásadní pravdu ani mravní poučku, nýbrž často nějaký paradoxní postřeh, aporii, podvratnou výseč reality či jakési parareality, ježto hravý a ironický přístup leckdy nelze zastřít. Každá smrt má svého finančního partnera. *** Tato báseň nekope za nikoho. Je pouhým prostorem společného zoufalství. My lidé jsme hodně citliví v takových věcech. Nás to zasahuje a mrzí nás to. Všichni jsme viděli, že tomu člověku bylo ublíženo. *** Otec nás učil pít ropu. *** Kdosi blízký mi umírá, a já ho ani neznám. Jednou nohou jsem v jeho kůži. *** Miluj svůj odpad jako sebe samého. Častá je tematizace slova, poetického gesta (viz výše: Tato báseň…) a také tělesnosti, přičemž se nelze zbavit pocitu, že slovo a tělo se zde prolíná natolik, že je leckdy snadné vzájemně je propojit, zastoupit jedno druhým. Tělo se stává slovem a slovo tělem. Země je plná hnijících těl. Některá vstupují do jiných a stávají se znovu sebou. Pro jiná přichází člověk, nezralý křen Země. *** Tlejí v nás dávné rodiny. Jsme komposty svých dětí. *** Zdá se mi o ležícím těle hladu. Prostupuje zdmi a působí paniku. Naskýtá se nicméně otázka, zda je to změna, anebo pouhá záměna? Právě rozličné modifikace – reality, myšleného a viděného – jsou totiž jedním z častých principů, které nacházíme ve vanjekových básních. Nejsou však tyto změny jen zdánlivé, nejsou to toliko variace, zacyklené a ve své podstatě bezvýchodné? A podobně i básně-jednotliviny jakožto jakési ostrovy (což je často využívaný obraz ve sbírce) – řetězí se vskutku v nějaká souostroví, anebo zůstávají izolovanými (jakkoli brilantními) výrony, průniky, záblesky? Sám sbírku přijímám s velkým zaujetím a uspokojením, je pro mě nesmírně inteligentním, nápaditým a svěžím poetickým dílem. Uvědomuji si ale nemalé úskalí, že se může vyčerpat v nevyčerpatelnosti svého přístupu, neboť možná chybí jednotící linka – tedy jakési zázemí myšlenkového či citového světa, vyhraněné poetiky podepřené něčím vysledovatelným „za“ básní, nějakou garancí, že nejsme svědky pouhého básnicky poučeného artistického výkonu, který však není podmíněn jinou nezbytností nežli nadšením z intelektuální tvořivosti per se.