Přežila jsem peklo

Knihu rozhodně doporučuji k přečtení. Motto Sotheavy: Není nic, co nemohu dokázat, když hledám cestu jak.

Když jsem nedávno četla Svědectví o životě v KLDR, byla jsem zděšena z autenticity vyprávění lidí, kteří byli součástí severokorejského režimu. Ovšem ani reálný hyenismus a zvěrstva asi nemají hranice, o čemž mě přesvědčila právě tato kniha o jednom z nejkrutějších režimů v dějinách lidstva – o vládě Rudých Khmérů v Kambodži. Je to opět jen pro lidi s pořádně silným žaludkem, několikrát jsem musela knihu na chvíli odložit a trochu to vydýchat. Ale je to bohužel realita, žádný smyšlený a zvrhlý thriller. Hlava mi fakt nebere, jak v této ne zas tak nedávné minulosti mohl něco takového dopustit – slova jako právo na život, lidskost, důstojnost přestaly existovat, protože pozbyly jakéhokoliv významu a vlastně neměly žádný obsah. Co se týče ženy, která tento příběh vyprávěla - vůbec nechápu, jak si po takových prožitcích vůbec mohla zachovat zdravý rozum. Nejparadoxnější na celém jejím životním osudu mi připadá to, že přes všechny hrůzy a zvěrstva, které zažila, měla oproti dalším milionům lidí vlastně štěstí….tím, že vůbec dokázala přežít. I když je to (vzhledem k často podrobným popisům nelidského utrpení) čtení mimořádně těžké, myslím, že takové knihy jsou strašně důležité. Minulost se nedá vymazat, je důležité o takových věcech vědět a vždycky by měly být obrovským mementem pro budoucnost.