Převážně báječný rok

Četla jsem všechny předchozí deníky, takže jsem věděla, co můžu čekat. Asi nepotřebuju vědět veškeré intimnosti, děkuju :), nejvíc mě bavily úplně obyčejné zápisky z každodenního běžného života.

Po přečtení nejnovějšího deníku Michala Viewegha musím s mírným překvapením konstatovat, že mě autor po dlouhé době docela pobavil. Bohužel pro něj se mu to nepovedlo skrze jeho literární tvorbu, ale skrze bezelstné odhalování vlastního soukromí. Deník je totiž o poznání záživnější než ty paskvily, které produkoval v posledních letech. Hlavní linkou, je autorův partnerský život. Tolik opěvovaná „inteligentní“ Olena je možná hodná žena, ale kdyby byla skutečně tak bystrá, zanechá žárlivých, hysterických scén, počkala by s nimi až po svatbě, kdy to teprve může rozjet ve velkém. Na druhé straně barikády stojí sám spisovatel – nevyzrálý narcis, který má neustálou potřebu být středem pozornosti a je familiární k jiným ženám. Jenže zapomíná na základní pravidlo přežití: flirtuje se zásadně na akcích, kde je člověk sám, a nikoliv v doprovodu patologicky žárlivé družky. Člověka při čtení napadá, zda tomu starému chlapovi ty následné scény vlastně nedělají dobře; utvrzují ho totiž v pocitu vlastní atraktivnosti a neutuchající lásky. Zdá se, že tento toxický folklór vyhovuje oběma. Anebo je ve hře autorova pověstná ztráta krátkodobé paměti, kvůli které si prostě nepamatuje, jak strašně otravné takové soužití ve skutečnosti je. Vrcholem spisovatelovy ješitnosti se ukáže být známý fakt, že jeho dospívající dcery stále odmítají číst otcova díla, což autor náhle nese s tak těžkým srdcem, že myšlenkové pochody, které se kolem toho v jeho hlavě odehrávají, hraničí až s patologií. Další linkou jsou stížnosti na adresu nevděčného nakladatelství Euromedia, které se pomalu zdráhá vydat jeho knihu Laškování a skalpování (čemuž se já osobně vůbec nedivím) což bere jako osobní urážku, ale jaksi mu nedochází, že nakladatelství je komerční firma, která musí vydělávat, a nikoliv zaopatřovací spolek určený k tomu, aby měl kdysi slavný spisovatel, dnes těžící už pouze ze svého jména, dostatek financí na nadstandardní způsob života. Pokud má tento deník nějakou přidanou hodnotu, pak je to z mé strany zvědavost směrem do budoucna. Nesmírně ráda bych si přečetla Vieweghův deník za pět let. To už budou s Olenou manželé, on bude mít od paní domu dovolené maximálně jedno pivo u sousedů, v jeho domě budou pravděpodobně usídlení Olenini rodiče a její rozcapený sedmnáctiletý mamánek, který se snad konečně naučí česky, když se mu to po třech letech nepovedlo. A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na gauči seděl zbytek příbuzenstva, včetně exmanžela vykoupeného statisícovým úplatkem z ukrajinské mobilizace. Jako sonda do života stárnoucího ega je to docela dobré čtení a rozhodně zábavnější, než autorovy literární fikce.