Přes písek

Silnou stránkou prvního dílu byla originalita světa a potápění v písku. Druhý díl už tak překvapivý nebyl, zato autor přidal na akci. Děj sledujeme ze dvou protichůdných pohledů, v podstatě očima rivalů, kteří směřují ke stejnému cíli. Ráda jsem se vrátila do světa písku, kde náš svět figuruje jen v podobě artefaktů na dně písečného moře, jen bych ocenila více písečného potápění, ale jinak jsem spokojená a knihu jsem si užila. Akorát mě mrzí, že čekání na další bude asi dlouhé.

Město Agyl na východě zničila atomová nálož, která byla původně určena pro jednu z osad písečných potápěčů. Muž, který upletl onen nepodařený útok, se teď znovu chystá do pouště a tentokrát je připraven neponechat nic náhodě. Proti jeho zpupné zlobě stojí čtveřice sourozenců, pro něž jsou písečné duny domovem, o který stojí za to bojovat. Hugh Howey přichází s druhou porcí písečného dobrodružství a je stejně skvělý a ohromující jako v prvním případě. Jeho román má výborné výchozí parametry v prostředí, které vymyslel a v postavách, kterými zalidnil svůj svět písku. Na nich staví příběh, jenž dokáže zaujmout hned po prvním otočení stránky a - což je ještě důležitější - následně udržet čtenářovu pozornost ve vysokých obrátkách po celý zbytek textu. Tohle není hraní si na pískovišti s bábovičkami, lopatkou a kyblíkem, tady se lidé do písku potápějí stovky metrů hluboko a snaží se přežít všechny nástrahy, které jim příroda postaví do cesty. Howey píše svižně a napínavě, žádné zbytečné kudrlinky ani rétorická cvičení. Přísně dávkuje jednotlivé ingredience, do správných míst umisťuje žhavé dramatické momenty, a když je potřeba, náladu lehounce načechrá a odlehčí. Jeho psaní je stejnou měrou technické jako emotivní, přičemž se to moc dobře čte a jak už napsal Andy Weir na přebalu knihy „člověka to neskutečně baví“.