Prošla jsem s Torey pomalou cestu pokusů a omylů při hledání přiměřené terapie nevhodného chování dvanáctileté Elois. Cestu mravenčího úsilí o změnu hlubokých poškození v ranném dětství. Mezi Spratkem a Elois uplynulo 40 let. Proto se některým (třeba hned první jaja4) zdá, že kniha je zdlouhavá, nudná a drží se profesionálních postupů. To se Torey držela vždy a je to dobře. Můžeme mezi řádky vyčíst mnohé. Nejvíc asi obtížnost zjišťování reality, když nejsou na blízku spolupracující rodiče... Stejně tak bylo fajn nahlédnout do dětského světa autorky a jeho propojení s Elois... Výborná kniha. "Je potvrzeno, že existuje silná vazba mezi pohlavním zneužíváním v dětství a stejnopohlavní sexualitou v dospělosti." 5/5

Konečně jsem si našla čas a mohla si přečíst další titul od Torey. Já její knihy miluju! Vždycky jsou smutné i trochu veselé a chytí za srdce. Všechny! Přehlížená holka mi nabídla i něco navíc - mám pocit, že autorku znám zase o kousek blíž. Prozradila totiž věci, které sama v dětství zažila. A proto je určitě pro ni taky snazší vžít se do svých dětských klientů/žáků a lépe je pochopit. Krom toho, že ji nesmírně obdivuju, je mi hrozně sympatické, že Torey ze sebe nedělá hvězdu. Není neomylná a dokáže to nejenom přiznat, ale taky chybu napravit a neustále na sobě pracovat. Epilog jsem probrečela... No, jsem trochu rozladěná z toho, že jsem přečetla další knížku a už mi jich moc nezbývá. Torey prostě píše o zajímavých věcech a umí to napsat perfektně. Chci, abyste mi pomohla, řekla konečně. Jako těm dětem z vaší knížky. Chci být ve vaší třídě. Nechápu, jak jste mohla dostat práci, při které děláte s lidmi, protože tentokrát jste to fakt podělala. Najednou se rozhostilo takové to ticho, které nastane, když se někomu svěříte až moc. Eloise zvedla ruku a na chvíli si zakryla ústa. Pak řekla mírnějším tónem: Ona to tak nemyslela. Vím, že to máma tak nemyslela. Měla jsem vztek, protože jsem nikdy nemohla dělat to, co ostatní děti, ale vím, že za to mohlo jenom to pití a fet. Tyhle věci jsou jako nemoc. Jakmile vás dostanou, je z vás jinej člověk a zapomenete, koho máte mít ráda. Chcete, abych vám řekla, jak jste pro mě důležitá? Chcete, abych si myslela, že vaše odmítnutí je důležité? Takže nic takového, vážená paní. Vy jste jenom zasraně malej přídavek na hromadě jiných odmítnutí, protože mě odmítla už máma a odmítl mě táta a odmítla mě babička, takže jsem na odmítání profík. S každým odmítnutím jsem silnější. Nebrečím kvůli vám. Brečím proto, že jsem tak strašně nasraná, že to skoro nemůžu vydržet. Chtěla jsem, aby moje sestra byla přesně taková, pitomá a škaredá a bez šance, jenže není. Pravda je, že když jsem se podívala na Betty, pokaždé jsem viděla sebe. Buddugu. Buddugu, Betty. To je fuk. Nikdo si její jméno nikdy nezapamatuje. Je to jenom další holka, kterou budou všichni přehlížet. Eloise nemluvila, když kameny posunovala. Pohltilo ji to natolik, až se zdálo, že skládá nějaké složité puzzle. Nepřestávala a já si všimla, jak se jí svaly pomalu uvolňují. Počáteční ztuhlost těla povolovala. Konečně se zastavila. Jeden kámen byl na polapená, jeden na bezmocná, několik zůstalo vedle papíru, všechny zbývající na smutná. Zvedla hlavu, podívala se na mě a usmála se. Mám vás ráda. Tohle určitě nebude platit o každém. Ano, někteří lidé jsou hlupáci, protože prostě jsou. Ale jiní budou milí. Jiní budou mít pochopení. Všude najdeš hodné lidi a zlé lidi, ať půjdeš kamkoli a budeš mluvit jakýmkoli jazykem.