Pražský scénář

Kniha mě naprosto uchvátila, nejen příběhem samotným, ale zejména svou odvahou, otevřeností a hloubkou. Hlavní hrdinka prošla v mých očích a vnímání výraznou proměnou, od spíše nesympatické holky z prvních kapitol, po vnímavou, hluboce lidskou a obdivuhodnou ženu. Niterně jsem s ní prožívala vnitřní boj ve chvíli, kdy se rozhodovala, zda požádat o politický azyl, obdivovala jsem její vřelost a lidskost, se kterou přistupovala ke svým studentům, srdce se mi chvělo při četbě kapitoly vyprávějící o vztahu s italských mužem, který jsem vnímala jako příběh niterného duševního a duchovního spojení jdoucí daleko za hranice milostného setkání. A v neposlední řadě jsem musela smeknout před hrdinčinou velkorysostí, jakou dokázala v závěru příběhu prokázat svému „pánovi“ i poté, co on ji v životě vystavil tolikerým příkořím. Dopis psaný Romanu Kantorovi je potěšením pro všechny, kdo pracují s jazykem.

(SPOILER) Na Pražský scénář jsem se v edičním plánu Paseky moc těšila. Dřív jsem ráda četla Kunderu a lákal mě tento, byť fiktivní, pohled na jeho poslední roky před emigrací. Nějak se ale nedokážu sžít s žánrem autofikce (podobně jsem se cítila u děl Louise). Hlavní hrdinka mi připadala příliš samolibá, nebylo nic, co by se jí nepodařilo. Některé části mi připadaly příliš na sílu, o ničem nevypovídající, pouze předkládající úspěchy hrdinky (autorky?), všichni nad ní ochají a všichni po ní "k smrti touží". Obzvlášť konec knihy mi po popisech dlouholetého sexuálního napětí mezi studentkou a učitelem připadal jako podivné, vnucené a tragikomické vyvrcholení příběhu i stařičkého učitele. Pokud by bylo dílo prezentováno jako pouhá fikce, bez návaznosti na život autorky a na Kunderu, zřejmě bych k němu přistupovala jinak (trochu mi připomínalo Mawerovo Pražské jaro). Na druhou stranu provázání s jedním z nejvýznamnějších autorů (i) české literatury zřejmě zajistí Scénáři větší dosah a čtenost.