Pražské vize

Precizně a detailně zpracované. Bylo hodně zajímavé představovat si, jak Praha mohla vypadat.

Kniha popisuje jedinečnou dobu formování dnešní tváře Prahy, nejprve modernizačními snahami ještě za monarchie (kdy došlo k asanaci židovského ghetta a podobný osud měl čekat celé historické centrum včetně Malé Strany) a následně nadšením z nové republiky, která poptávala reprezentativní vládní budovy i pomníky státnosti. Střetávaly se myšlenky na radikální přestavbu historického města se zárodky památkové péče a soutěžily mezi sebou historické a novátorské architektonické ideje. Odvážná řešení obvykle zůstávala na papíře, ale podněcují k zamyšlení, o kolik zajímavější mohla Praha být - například dostavba Staroměstské radnice v podobě jakéhosi zikkuratu z kovu a skla od J. Gočára (1908) nebo průkop Letnou s monumentální vstupní branou od J. Kouly (1897). Palackého náměstí mohlo být zastavěno úředními budovami v kubistickém stylu dle návrhu V. Hofmana (1913), ale nakonec zvítězila varianta B. Hübschmanna odkrývající pohled na Emauzy. Za nimi se zase mohly tyčit výškové budovy podle návrhu J. Havlíčka ze 40. let. Nákresy z architektonických archivů ožívají v povedených ilustracích, které je přenášejí do reality města. Mnoho odvážných projektů nebylo realizováno pro nedostatek peněz nebo odvahy, či je zastavily války. Některým částem Prahy tak dodnes "něco chybí", třeba náměstí Republiky by jistě vypadalo jinak třeba s originálním divadlem P. Janáka než se dvěma nákupními centry. Řada plánovaných staveb se realizovala až po roce 1945 (což už kniha nezachycuje). Praha se dočkala Nuselského mostu (ač není podepřen mrakodrapy jako v návrhu z 20. let na obálce knihy) i budov divadla a parlamentu v podobě Nové scény a Federálního shromáždění od K. Pragera. A komunisté zrealizovali i svou verzi snu o velkolepém památníku nad Prahou, žulový Stalin však na Letné vydržel jen sedm let... (9/10)